Tak si tak přemýšlím, že se jeden a tentýž problém, zážitek apod. jeví z opačných úhlů pohledu. Dám příklad: když můj syn narukoval na vojnu, tak jsem si říkala, vrátí se AŽ za dva roky. Taky jsem ten den probrečela. Dcera chodila na OA a já si říkala, bože UŽ za dva roky bude maturovat.
Před chvilkou jsem se vrátila z procházky s Rebí a musím říci, že je na tom světě krásně. Když jsme přešly sídliště, dostaly jsme se na louku, z níž se ozýval cvrkot cvrčků, kolem jsou velká rašeliniště, kde se rozpíná vřes a v malém rybníčku roste orobinec. Lesy jsou zde smíšené, sice převáží borovice a smrky, ale jsou zde i duby a hlavně hodně bříz. Ty já mám nejraději. Tráva připomíná vlasy volně rozprostřené a láká k ulehnutí. I vyditelnost byla dnes dobrá a já zase mohla zahlédnout Krkonoše, ba i Sněžku.
Nevím, buď jsem už stará na to, abych pochopila dnešní dobu, nebo je něco shnilého v tomto státě. Stále se hovoří o tom, že je málo nové populace, že přibývá důchodců a rodí se málo dětí. Ale co dělá stát, aby tomu tak nebylo?
Dnešní den byl pohodový, oběd jsem měla od včera, tudíž odpadlo vaření, návštěva žádná a tak jsem s Rebí vyrazila do lesa. Nádhera a dnes byla krásná vyditelnost, takže jsem viděla Krkonoše i se Sněžkou. Škoda, že jsem si nevzala dalekohled.Jen lidí tam bylo jak na Václaváku. Tady vedou lesem krásně upravené tratě pro kolaře a bruslaře na kolečkových bruslích a tak tu bývá v sobotu a neděli plno lidí. Ale my chodily cestičkami, kde lidí moc nebylo. Rebí se vykoupala v rybníce, ráda plave.
Nic se neděje, to teprve šrumec nastane až mi přijedou vnuci z Blavy. Musím vymyslet jídelníček, aby to bylo dobré a rychlé, nemíním trávit veškerý čas v kuchyni. Také nějaký program, to aby mi neseděli stále na počítači. Abych se sem vůbec dostala. Tomáš je teď do příštího týdne u mámy v Pardubicích, tak na něj vzpomínám, jak se má a co tak asi podnikají. Taky nevím jak je to možné, ale já teď co jsou ty vedra, tak po obědě téměř pravidelně usnu. No jo, ale pak jsem jako když mě palicí praští.
Jsou to vztahy našich potomků k nám rodičům a jejich sourozenecké vztahy. Já si myslím, že čím více jim věnujeme svůj čas, čím více jim dáváme hmotných statků a čím více jim zametáme cestičky, tím hůře se k nám chovají, neboť to považují za samozřejmost. Běda, kdybychom jednomu dali víc než druhému. A proč se namáhat, když vědí, že rodiče to za ně vyřeší? Jednou přijde čas, kdy nebudeme moci dávat a oni?
Čím dál častěji se setkávám s lidmi v pokročilejším věku, kteří jako by zapomněli,že byli kdysi také mladí. Jsou mrzutí, stále jim něco vadí a na něco si stěžují. Vidím to ve svém okolí, jsou to titíž lidé se kterými bylo fajn, tak kde se v nich vzala najednou taková mrzutost?
Čím dál častěji se setkávám s lidmi v pokročilejším věku, kteří jako by zapomněli,že byli kdysi také mladí. Jsou mrzutí, stále jim něco vadí a na něco si stěžují. Vidím to ve svém okolí, jsou to titíž lidé se kterými bylo fajn, tak kde se v nich vzala najednou taková mrzutost?
