Svět seniorů

Tak tak, konec února a zdá se, že jaro v nedohlednu.

V sobotu jsme se konečně zase po delší době vydali s tátou na chatu. Předpověď počasí sice byla dost krutá, ráno velký mráz, přes den sněžení, dokonce se přidá i vítr, ale jak odolat, když  máme plánované hlídání a tedy možnost vypadnout z každodenního stereotypu.To přece musíme využít i kdyby se čerti ženili....  A tak jsme ráno předali mámu bratrovi, nachystali si jídlo, teple se oblékli a vyrazili.Tramvaj jela na čas, na nádraží jsme dorazili brzy. Naštěstí již byl vlak přistaven a tak jsme zakoupili jízdenky a s chutí opustili čekárnu vršovického nádraží, která vždy takhle po ránu spíše připomíná noclehárnu lidí bez domova - lidí, kterých je mi sice velmi líto, ale nemohu popřít, že setkání s nimi mi není vždy příjemné.

V 8.35 se vlak dal do pohybu  a pohled z okna dával tušit, že opravdu ještě vládne paní Zima. Hned po výjezdu z Bráníka se objevil první sníh a pak i Sázava byla téměř celá zamrzlá. To tedy bude i u nás na chatě sníh, když leží 400 metrů nad mořem !!! A byl. Jen jsme vystoupili z vlaku, rázem jsme se ocitli v krajině  dědečka Mrazíka. Stromy pokryté vrstvou sněhu, silnice uježděná ,také sněhová, mírně klouzající, a protože vede do příkrého kopce, bylo třeba se plně soustředit. Hned jsem vyndala fotoaparát a zkoušela tu nádheru vyfotit. Ne že bych byla až tak dobrý fotograf, ale jen tak , sobě pro radost. Nahoře na kopci jsme potkali místní, chovají koně a právě je vyváděli na zasněženou louku.Jedna kobyla ( nebo klisna ??) byla  březí, jak nám sdělila paní, a to proto, že jsme v létě hladili jejich nově narozené hříbátko a já, městský člověk, jsem  byla udivená, jak má kůň drsnou srst, když ho člověk pohladí - a tato naprostá naivita nebo neznalost  způsobila, že si mne ta paní pamatuje.A ačkoli to na kobyle bylo patrné i pro mne, tak cítila potřebu   na to upozornit. Musím říci, že jsem se tomu v duchu musela smát. Ale už vím, že koně mají také rádi sníh, že v něm rádi dovádí jako děti.

Z vesnice vede cesta polem a pak lesem , opět do kopce. Tam nás naplno obklopila bílá nádhera. Nikde žádná stopa, jen zaváté  koleje od auta pravděpodobně z minulého dne. Sníh jen chrupal pod nohama.A už se blížíme k chatě. Naprosto neporušená bílá záplava, sníh se drží dokonce i v očkách plotu. Branka jako vždy nejde otevřít, vrstva sněhu je tedy dost velká. Táta hned měří klackem a opravdu, odhaduje tak 15-20 cm . Vyšlápneme tedy poslední kopec od branky k chatě a za námi zůstanou jen hluboké stopy. A to už přilétají první  ptáčkové ke krmítku. První jako vždy brhlíci. To jsou takoví roštáci, usadí se přímo do krmítka a ládují se.Jakmile se přiblíží jiný ptáček, tak hned na něj zaútočí a tím ho vyženou. A tak sýkorkám, zvonkům  a ostaním nezbude, než trpělivě čekat, až brhlík odletí. Občas také přiletí strakapůd, to je ale číman, ten je pořád ukrytý za kmenem stromu, vždy jen natáhne hlavu do krmítka, popadne zrníčko slunečnice do zobáku a zase se schová za kmen. Stojím nedaleko stromu a fotím, bohužel, jakmile se zableskne, ptáci odletí a tak z většiny jejich snímků bude asi zase jen rozmazaný flek. Pak přiletí kmotra sojka. Ta zabere celé krmítko ,sýkorky se usadí na větvích okolo a čekají. Zkrátka idyla, kterou ještě přikrášlí drobně padající sníh.

Po obědě se vydáme na procházku lesem. Ve sněhu je řada stop, bezpečně poznám jen srnčí kopýtka. Nacházíme také odhrabaná místa, že by od ptáků ? - je to možné, sojka má velký zobák , možná že si vyhrabává nějaký spící hmyz. Ta větší budou ale určitě od divokých prasat, hledají ve sněhu žaludy a bukvice a nejsou to jen jednotlivá místa, to je rozrytý vždy velký kus lesa.Brodíme se sněhem a já už začínám cítit únavu.Nohy se ozývají, trochu mne i zebe, ale nechci to vzdát, vždyť za chvíli už bude čas jít na vlak. Dojdeme ještě na kraj lesa, před námi se otevře pohled do krajiny, někde pod sebou tušíme Sázavské údolí. Všude bílo, zkrátka nádhera až se tají dech.

Všechno má ale svůj konec a tak i my se nakonec vracíme zpátky do Prahy.A i když si v hlavě stále promítám tu bílou nádheru a pohled z okna vlaku mi potvrzuje, že je tomu opravdu tak, přece jenom si nakonec řeknu, konec února a tolik sněhu, to není až tak obvyklé, kde tedy jsi jaro, kde jsi .......