Svět seniorů

  Nevím, zda jste si všimli, ale už je to tu. Ano, dnes večer kolem 11 hodiny se přehnala nad Prahou první letošní bouřka. Tedy alespoň první, mnou zaregistrovaná! A to je neklamné znamení, že jaro už je opravdu za dveřmi. Vím, že bouřky se vyskytují i v zimě, ale jen vyjímečně a ojediněle, jejich pravý čas je tak trochu jaro, hlavně léto a někdy i podzim.

Chystala jsem se právě napsat článek, když se ozvalo známé ťukání na parapet. Stále silněji a silněji bubnovaly kapky deště, to jak je vítr stále větší silou srážel dokonce i přímo na sklo. Ve tmě za oknem se míhaly klátící se větvě kaštanů, stále ještě holé. Vypadalo to, jakoby obrovské ruce chtěly  něco uchopit, něco, co je neviditelné a tak stále jen marně mávaly a mávaly..... a najednou se zablesklo, pak ještě jednou a po chvíli se ozval hrom. Ano, byla to opravdu bouřka. Jen taková nesmělá, krátká, vždyť byla první, tak přece nemohla hned ukázat celou svou sílu.

Já nemám bouřku zrovna moc v lásce. Ne že bych se opravdu bála, ale mám vždy takový divný pocit a jakmile se obloha náhle celá rozsvítí, skoro mi proběhne po zádech mráz a když se konečně ozve hrom, tak se mi uleví. Tyto pocity mám pravděpodobně z chaty.  Je na jižním svahu na lesní mýtině a přes koruny stromů máme daleký výhled do kraje. A když je bouřka, celá obloha se postupně rozzáří, křížem krážem se míhají  oslnivé čáry blesků, rána za ranou člověka děsí a ten jen v posvátné úctě hledí na to divadlo - a v tu chvíli si uvědomí, jak je příroda mocná . A hned si také vzpomene, že na chatě není hromosvod..... Pravda ,utěšuje se, v okolí je  hodně vysokých stromů, hned vedle jsou také stožáry elektrického vedení a blesk si prý vybírá vždy nejvyšší bod , ale, moc to nepomáhá. Mám totiž stále v paměti jedno léto. Tenkrát byla také veliká bouřka. Stáli jsme pod stříškou verandy a dívali se i přesto, že vítr déšť srážel i pod ní. A najednou se to stalo. Obrovský záblesk a obrovská rána, která zalehla uši. Bylo to tak rychlé, že jsme ani nestačili vydechnout. Zpětně si myslím, že udeřilo právě do toho elektrického vedení přímo před námi , což bylo štěstí .Chvíli jsme stáli dočista němí, neschopni slova. Nikdy jsem nic takového už nezažila, ale pocit to byl skutečně hrozný, jako když vám najednou srdce přestane bít.

Bouřka v Praze není tak  hrozivá, ne proto, že by snad byla menší, proto, že v ulicích většinou nebývá   výhled do kraje a tudíž nevidíte celý blesk, jen jeho část, jak vám to okolní domy dovolí. A na každém domě je hromosvod.Ale nevím, pokud by skutečně udeřilo do domu, ta rána by byla asi stejně ohlušující.

Tak spolu se mnou přivítejte první bouřku jako posla jara. A původní článek - týká se chaty - ten napíši zítra. Slibuji .....