Svět seniorů

Tak jsem v televizi zaslechla, že cena zlata v nynější krizi stoupá a že je tedy dobré do něj investovat. No jak se to vezme, když není za co investovat, tak i stoupající cena nemá ten půvab... To jen na okraj. Při zaslechnutí té věty jsem si uvědomila, že se už několik let oprašuje myšlenka na znovutěžení zlata v okolí Jílového, konkrétně ve Studeném.

Jílové u Prahy velmi dobře znám. Je to malé městečko s velmi pěkným náměstím, kterému vévodí starobylá brána. Přezdívá se mu město zlata, to proto, že vlastně vzniklo právě proto, že v okolí bylo objeveno jeho naleziště.Jeho sláva už dávno vyprchala, zlato se v okolí již netěží. Těžbu připomíná už jen muzeum na náměstí, kde se o historii těžby zlata dozvíte opravdu hodně. Nic to ale neubírá na jeho půvabu. Starobylé domy s klenutými průjezdy , budova radnice a muzea, park na náměstí, kostel Sv. Vojtěcha, to vše  je vzpomínka na staré časy.

Pokud se chcete po městě více projít, tak se připravte na to, že se pořádně zapotíte. Leží totiž v kopci, takže jak se to říká, nejprve dolů a pak zase nahoru - nebo obráceně. A pokud přijedete vlakem, tak upozorňuji, že nádraží leží úplně nejníž, takže po výstupu vám určitě přijde vhod některá z restaurací na náměstí. Budete totiž unavení nejen z toho kopce, ale i z automobilového provozu v úzkých uličkách.

Jezdím do Jílového pravidelně každý rok o dovolené, to proto, že v blízkosti máme chatu, kde trávíme dovolenou s vnoučky. Je to pro ně vítaná změna. Jdeme na oběd do restaurace, koupíme si zmrzlinu, tedy věci, které na chatě nemají. Muzeum jsme samozřejmě navštívili, dokonce již dvakrát.A je zajímavé, že vlastní expozice kluky celkem zaujaly, ale hlavní atrakce - možnost rýžovat zlato v připravených kádích pravými rýžovacími miskami, na ně nijak nezapůsobila. Marně je správkyně muzea pobízela, nebavilo je to.

A největší letošní zážitek? Se zmrzlinou v ruce jsme pomalu scházeli dolů na náměstí. Najednou jsme spatřili kolem věže kostela Sv. Vojtěcha jakýsi dým. Nejprve jen trochu, pak trochu více. Ustal , ale po chvíli se objevil bílý obláček znovu. To bylo něco pro kluky. Ono snad ve věži hoří !!!! Netečnost lidí byla až překvapivá. Žádné pohledy tím směrem, všude jen klid a pohoda.Čím blíž jsme se ke kostelu blížili, tím byl bílý dým zřetelnější.  To už jsme opravdu chtěli vědět, co za tím vězí, přece není možné, že by se toho nikdo další nevšiml. No samozřejmě že ne, ono totiž nehořelo, jen horolezec čistil tlakovou vodou rozpálenou střechu kostela. Z našeho pohledu byl za věží a jak voda dopadala na rozpálený plech,  tvořila se hustá pára a vypadalo to, jako když ve věži opravdu začíná hořet. Tak jsme se zasmáli a já si na památku horolezce vyfotila.