Svět seniorů

Víte co to je KO ???Ne není to to, co vás okamžitě napadne a v duchu už vidíte boxera na zemi. KO - to je Karlínský okruh. Tak jsem nazvala sama pro sebe své nutné procházky v pátek. KO mám dva - kratší a delší, vybírám tedy podle počasí, podle času, který mohu být mimo domov a po který je manžel ochoten postarat se o mámu, podle únavy i podle momentální nálady.Oba mají ale stejný průběh - rázným krokem jdu z domova směrem k centru až do určitého místa - v případě kratšího KO je to k Obecnímu domu na Náměstí Republiky, v případě delšího k obchodnímu domu TESCO na Národní třídě - tam se otočím čelem vzad a stejně rázným krokem jdu zpět. Nenakupuji ani se nedívám do výkladů, jdu a jdu a jdu. Důvod je jediný - potřeba pohybu.Proto také ráda chodím spíše klidnějšími ulicemi, lépe se mi chodí, když se nemusím vyhýbat lidem jdoucím proti mně na rušné ulici.

Tak i tento pátek.Po obědě jsem jako obvykle vyrazila. Počasí nebylo nejlepší, sluníčko sice občas vysvitlo, ale foukal docela nepříjemný studený vítr. Utáhla jsem si šálu na krku, čepici narazila trochu níž do čela a  zrychlila krok. Když se po chvilce zatáhlo a začaly poletovat drobné vločky sněhu,už už jsem si říkala, jestli by nebylo lepší se vrátit.Ne, tak to neudělám, musím přece chodit, tak snad něco vydržím. Ulice byla téměř liduprázdná, vítr mi házel sněhové vločky do obličeje. A já šla a šla pěkně svižným tempem. Z protější strany ulice se najednou odlepil pár mladých lidí. Přešli rychle na moji stranu. Nevím proč, ale v tu chvíli mne ovanul takový divný pocit.Jakoby mne něco varovalo. Mladík s dívkou se vydali přímo proti mně a zastoupili mi cestu. To už jsem trochu znejistila .... Když ale vytáhli nějakou krabičku a mladík mi začal nabízet voňavku, tak jsem se uklidnila. Takových přece po Praze je, nabízejí zaručeně kvalitní zboží za skvělou cenu. S díky jsem  tedy odmítla a chtěla pokračovat v cestě. Bohužel to ale nešlo - stáli přímo proti mně a já nemohla dál. Mladík mi stále vnucoval voňavku a dívka mne přímo provrtávala pohledem. V hlavě se mi začaly honit myšlenky - co budu dělat,oni mne snad dál nepustí, mám si tedy tu voňavku koupit a tím se jich zbavit, co když ale vyndám peněženku a oni mně jí ukradnou?Vždyť je to tak jednoduché - a  když si jí nekoupím, tak mi rovnou seberou celou tašku. Nebo mám začít křičet, ale nikde nikdo a oni mně vlastně ani nebijí,vypadá to, jako by se se mnou jen bavili, pokud by náhodou někdo vyhlédl z okna......Úplně jsem propadla panice, když mi mladík přímo zařval do ucha: " Ty krávo, koukej si tu voňavku koupit !!!!" Začala jsem pomalu rozepínat tašku smířená s osudem. V tu chvíli se ale otevřely dveře  nedalekého domu a z něho  vyšli dva pánové středních let. Mladík s dívkou se okamžitě vytratili. A já byla tak šokovaná, že jsem jen přidala do kroku a okamžitě se co nejrychleji vrátila zpět na hlavní třídu.

Věřte mi, že další procházka už nestála za nic. Sice jsem dokončila svůj KO, ale v hlavě se mi honily smutné myšlenky. Tak mladí lidé...  Měli by si užívat života, radovat se ze svého mládí, být šťastní a usmívat se na celý svět.Pohled očí té dívky však prozrazoval něco úplně jiného - jakousi zlobu, bezcitnost, trochu i znuděnost. Svým způsobem mi bylo obou líto. Vždyť život je tak krátký a mládí jim nikdo nevrátí.

Dál budu chodit své KO, malý i velký, ale už nikdy nepůjdu touto ulicí.....