Svět seniorů

Jsem babička. Mám dva vnoučky, krásné, chytré, šikovné, milé .... no zkrátka ty nej. Jistě to všichni znáte, pokud jste babičkou, tak určitě něco takového máte doma také. Každý vnouček je totiž v očích své babičky ten nej... Drobné hříšky odpustí, ty větší, tak ty už pokárá, ale jen trochu a malinko. Vždyť je přece babička. Ta má vnoučky na rozmazlování, na výchovu jsou rodiče.

A protože své vnoučky opravdu moc miluji, tak jsem si je odmala půjčovala domů. Ano , je to tak, půjčovala a velmi ráda.A když jedu někdy třeba v tramvaji a zaslechnu větu " mladí mi zase nacpali kluka, to víš, někam šli, no moc ráda nejsem, ale co naděláš ", tak je mi hned smutno. Vždyť děti, to je to nejkrásnější, co člověka může v životě potkat. A to nejen vlastní, ale především vnoučata. To proto, že člověk už je tak nějak nad věcí, dovede rozlišit věci podstatné od těch nepodstatných, zkrátka dovede si to užít a má na to i více času. Kluci tedy na mne byli zvyklí  a velmi rádi k nám chodili. Protože bydlím v malém bytě, tak jsme vždy dali staré matrace na zem, na těch jsem spala já, kluci celí šťastní spali v manželských postelích, no a manžel, tedy děda - tak ten se vyspal na gauči v kuchyni. Každý večer před spaním jsem jim četla pohádky, pak jsme zhasli a ještě povídali, dokud neusnuli. Dodneška mám schovaný papír, na který si psali, kdo bude spát na posteli vedle mých matrací, hádali se o to, takový to byl pro ně zážitek.

V zimě byla naší oblíbenou zábavou "bojovka v bytě". To se nakreslí na papír plán bytu,pak se jednotlivé úkoly označí barevnou tužkou - pokaždé jinou -  papírky se schovají, no a pak se na plán bytu označí tou samou barvou, kde mají papírek s úkolem hledat, zda v kuchyni nebo v předsíni, zda v rohu ,nebo u okna.To proto, že v té době ještě neznali všechny číslice. A pak se hledá, pro začátek jen v bytě, později i na chodbě domu, případně ve schránce na dopisy.

Když už byli větší, tak jsme chodili na procházky po Praze. Nejprve jsme si přečetli nějakou pověst o Praze, nebo v Pražském uličníku našli nějaký zajímavý dům, pak jsme si fixou vyznačili na okopírovaném plánu Prahy trasu, kudy se tam dostaneme a kluci dostali mapu do ruky, každý svou a podle ulic hledali cestu. Moc je to bavilo a nás s dědou také, často jsme se museli smát, jak horlivě hledali ceduli označující příslušnou ulici.Zpočátku samozřejmě potřebovali občas poradit, třeba natočit plán Prahy tak, aby nebyl vzhůru nohama a tudíž nešli na druhou stranu, pak se ale  tak zorientovali, že dnes naprosto bez problému jezdí po Praze sami.

V létě pokud byli s námi na chatě, tak hlavní zábavou byla "bojovka v chatě". Ta už byla náročnější, ne že by chodili podle fáborků někde v lese, vše se odehrávalo na parcele, kterou máme naštěstí velkou.Na každý den jsem připravila pro každého obálku s úkoly- hádanky, slovní hříčky, něco nakreslit, rozstříhané obrázky na puzzle nebo jen nějak zaheslovaný úkol, který po vyluštění měli splnit.A ráno, když se probudili, tak si každý musel obálku nejprve najít. Znáte hru" samá voda, samá voda, přihořívá..hoří" -  tak už dál nemusím říkat nic, vše je jasné. A kluci plnili, předháněli se, kdo bude lepší, protože nakonec našli poklad a to bylo něco dobrého.

Jo to byly doby.....Moc ráda na to vzpomínám a myslím, že už je vám jasné, že možná ještě víc než kluci jsem to milovala já. Je to tak, pro mne ta příprava toho všeho, to vymýšlení věcí tak, aby je to zaujalo - tak to byl pro mne zážitek, oddech , skvěle prožité dny, zábava - nevím, možná i jak se dnes říká "adrenalin". A pak je pozorovat, jak je to baví! Jenže, čas neúprosně letí, my nestárnem, ale děti rostou.Smířila jsem se s tím, že už se pomalu blíží pubertě, že se jejich zájmy mění a mají spoustu kamarádů. Nerada, ale smířila. O to větší bylo mé překvapení, když při poslední návštěvě u nás Jakub řekl: " Babi, až pojedem v létě s vámi na chatu, uděláš zase tu prima bojovku ?" A věřte, byl to ten nejhezčí dárek, co jsem v poslední době dostala. To vědomí, že to vše nebylo marné, že to v těch vnucích něco zanechalo, že se jim to líbilo a mají to rádi.