Svět seniorů

V pátek jsem se konečně zase vydala na obchůzku Prahou. A protože jsem měla v Luxoru připravenou knihu k vyzvednutí, moje kroky mířily do centra. Nejdřív několik stanic  tramvají k metru a pak metrem přímo na Václavské náměstí. Dav lidí  vystupujících na stanici Muzeum mne vynesl přímo pod koně - tak se říká soše sv.Václava v horní části Václavského náměstí.Delší dobu jsem tu nebyla, proto jsem se nejprve zastavila a rozhlédla. No na první pohled vše při starém, plno lídí, převážně cizinci, oblýskané dlažební kostky na zemi sem tam vyzdobené papírkem, výklady zlatnictví, oděvů, památkových předmětů a suvenýrů. Parkující auta.....  Spolu s proudem lidí, ať už poměrně halasných cizinců nebo lidí spěchajících snad z práce nebo se jen tak procházejích, jsem se pomalu blížila k Luxoru, když můj pohled upoutal hlouček velmi mladých lidí. Bohužel, lidí značně zdevastovaných. Byli mezi nimi kluci i holky, k hloučku se ještě tiskl vlčák uvazaný jen tak provazem k obojku. Mezi nimi dva dobrovolníci s brašnami cosi rozdávali. Nebylo vidět o co je tak velký zájem, ale lehce jsem si domyslela...... Ano, pravděpodobně drogová charita rozdávala injekční stříkačky. A zřejmě ne poprvé na tomto místě, protože po vyzvednutí knihy jsem i v dolní části Václaváku potkávala stejný typ mladých lidí spěchajících nahoru. A věřte, že mi bylo velmi smutno. I takový je obrázek současné doby, doby, která mladým lidem otevřela cestu do světa,ale někdo na ní zabloudil.

Plná rozporů jsem pokračovala na Staroměstské náměstí, pokochala se orlojem a Celetnou ulicí mířila k domovu. Uprostřed u zdi jednoho z domů seděl na zemi mladík s vysoce vyčesanými vlasy,bylo to skoro umělecké dílo připomínající kohoutí hřeben a pískal na flétničku. Z přemýšlení o tom, jak vůbec mohou vlasy tak trčet vzhůru a neohýbat se, kolik gelu asi musel mladík spotřebovat, mne vyrušil hlas, žádající o nějaký příspěvek...... to jeho kamarád oslovoval kolemjdoucí a ani se nenamáhal vysvětlit na co je potřebuje. Minula jsem ho bez povšimnutí, stejně jako okolní cizinci, ti však s údivem a zvláštní zvědavostí v očích. Také mi bylo smutno, a bylo to o to horší, že tady asi nikdo nezabloudil, tady se spíš z pohledu obou mladíku dalo vyčíst jakési pohrdaní vším. Další obrázek současné doby ....

A pak to přišlo. Nádherný  Dům u Černé  matky boží, kubistický skvost Prahy. Muzeum kubismu s překrásnou kavárnou v 1.poschodí..... A v přízemí, místo knihkupectví, které tomuto domu dodávalo  další kulturní hodnotu, prodejna oděvů. Bylo to jak rána palicí. Ani jsem nevnímala zda se jedná o značkový obchod - i když předpokládám, že v takovémto domě to už i výše nájemného zaručuje.  Ano, výše nájemného zřejmě způsobila, že z krásného kulturního stánku s galerií se stal tak trochu obchoďák. I když paradoxně je to vlastně návrat k původnímu stavu. Dům totiž projektoval architekt Gočár někdy kolem roku 1912 jako Herbstův obchodní dům !!

Tak jsem pokračovala dál ulicí Na poříčí směrem k Bílé labuti, zamyšlená a tak nějak mimo.A k dovršení všeho se ještě přitočil tak šestnáctiletý mladíček a začal mi vyprávět dojemnou historku o tom, jak nemá vůbec žádné peníze a potřebuje se dostat vlakem domů a dvě hodiny už tu bloudí a neví co má dělat..... Tak to už bylo příliš. Odpověděla jsem - tak klidně bloudi dál, já žádné peníze nemám, jsem důchodce. Zůstal na mne koukat. Teď když o tom zpětně přemýšlím, asi jsem byla zbytečně příkrá, ale můžete se  divit??? Už těch zážitků bylo nějak moc.

Doma jsem si pak v klidu z foťáku přetáhla snímek Domu u Černé  matky boží, domu který mi přinesl tak trochu zklamání , přidám ještě naskenovaný historický snímek z časopisu Český svět z roku 1911 a abych to trochu osvěžila tak přidám ještě titulek, který byl pod dobovým snímkem - tím jsem  si trochu zvedla náladu.....