Svět seniorů

Tak to jsou oni, moji vnuci. Že už ale vyrostli ........ Tento snímek jsem ulovila letos o dovolené. Záměrně píši ulovila, ono je to totiž tak, že chlapci, když dospěli do " patřičného"   věku  ,se odmítají fotit. A když už se mi podaří je přesvědčit, že bych ráda třeba nějakou fotečku, jak se bratři mají rádi, tak se sice nakonec postaví, ale dělají při tom takové obličeje, že fotka je naprosto nepoužitelná. Tak musím jen tak nenápadně, zpovzdálí, nečekaně, zkrátka od lesa,jak se říká.

To všechno proto, že dospěli do puberty, zatím tedy jen začínající, ale přece jen, už je to tu. Nejen že se tak nějak vytáhli, jsou už minimálně stejně velcí jako já, ale cítí se už dospělí. A to je někdy švanda. Na jednu stranu se odmítají nechat obejmout, stydí se za takové projevy " slabosti" a na druhou stranu jsou rádi,když si s nimi něco zahraju, když mohou přijít na návštěvu, když s nimi jdu na nějaký mlsek, zkrátka, když se jim nějak věnuji. Nesmím ale přitom udílet jakékoli rady, to se hned naježí, oni přece už vědí, co a jak,tak babičky,  žádné poučování.. Mění se i jejich slovník a to si myslím, že v mé přítomnosti  nepoužívají   veškerou svou slovní zásobu. A tak znám   slovo " hustý", to pro označení situace, " super", to když se něco daří, pak známá oslovení, jaká se používala i v dobách mého mládí , která zde ale nehodlám uvádět, všechno je "mega", to jako že velký zážitek a je to " veget" , to když se zeptám, jak se mají.

Palce už asi mají otlačené od psaní SMS všem kamarádům a kamarádkám, v mobilu si přehrávají oblíbené melodie  a na všechno mají dost času, podle hesla - kam bych se drápal, kam bych se hnal..Tedy samozřejmě, že na zábavu a kamarády ne, to je času naopak málo, ale když je třeba cokoli udělat. Třeba uklidit si ve svém pokoji. Psací stoly přetékají různými obrázky, časopisy, popsanými papíry, sem tam nějaká ta hezká věcička, tu autíčko, medaile, starý florbalový míček se kterým vyhráli zápas, diplom, album s fotkami fotbalistů, na židli tričko, na posteli starý plyšový medvídek a mohla bych pokračovat. Však to určitě znáte. Jo, my víme, my si to uklidíme ..... Dneska to nešlo, tak zítra, no o víkendu určitě. Jo, jo, taky na to dojde. A čím více člověk připomíná, tím to v podstatě nevědomky oddaluje. Ano, je to tak, v tom to právě vězí. Oni si to totiž chtějí udělat podle svého uvážení, oni nechtějí, aby jim to někdo připomínal , iniciativa musí vyjít z nich. Pedantství se tedy neosvědčuje.

A stejné je to se školou. Učí se oba velmi dobře, naštěstí, protože věty - máš nějaký úkol, už jsi si udělal domácí úkol, nemáš se co učit - tak ty naprosto nesnášejí.Jediná osvědčená taktika je, nechat věcem volný průběh a chlapci si nakonec, třeba i večer, úkol udělají. A na otázku - co bylo ve škole - existuje jediná odpověď - nic.

Ale co, všichni to přežili, přežijí to i oni a my s nimi, Protože jinak jsou to bezvadní kluci,dovedou potěšit, člověk se s nimi zasměje. A i když jsou v tomto neohrabaném věku, člověka skoro až dojímá, když přijdou a přinesou mi hezkou propisovačku.Babi, tady máš, ta je fakt pěkná .... A když jdou se mnou nakoupit,  a  před krámem mi hned berou tašku, babi ukaž, my ti to pomůžem. Zkrátka jsem ráda, že je mám, i když mi už tak nějak vyrostli .....