Svět seniorů

Sedím tu u počítače a přemítám..... Znáte ten pocit, kdy má člověk v duši tak nějak prázdno, kdy má pocit, že se ocitl tak trochu ve slepé uličce? Za oknem už je tma, jen v dálce na sídlišti svítí několik oken, malá lampička ozařuje klávesnici a já jen sedím a sedím a sedím. A v hlavě prázdno a myšlenky, které se tak nějak loudavě dostavují stále probírají to stejné. Je vůbec dobré a vhodné otevírat se světu, dávat své pocity a myšlenky v plen? Jak je ten svět vůbec bude přijímat? Budou ho vůbec zajímat? Má to vůbec nějaký smysl?

Sedím a sedím a najednou vidím, že  si na to neumím odpovědět.  Vždycky jsem měla plno nápadů, vždy jsem hodně o věcech přemýšlela a ráda jsem se o své myšlenky po zážitcích dělila s ostatními. A tak ,když jsem byla pozvána na tyto stránky a objevila možnost psát si zde do jakéhosi blogu, zajásala jsem. To je ono, už to nebude jen v mé hlavě, hezky to tu vyložím, třeba si to i někdo přečte, buď ho to potěší nebo  si v tom najde sám sebe .....  Jenže  pak přijdou   okamžiky, které člověka trochu zaskočí, okamžiky, které ho zamrzí, okamžiky nepěkné . A co teď s nimi -  o těch se už tak snadno nepíše.Ne že by nebyla slova, to určitě ne, ale člověk  začne pochybovat o tom, zda myšlenky, které v něm tyto okamžiky vyvolaly, budou okolím správně pochopeny. Zda jeho smutek, někdy třeba i pocit křivdy nebude pro ostatní jen pocit uraženosti, ublíženosti,  třeba i povýšenosti - kdo ví.......

Mařenko, pozor !!!! Vidíš, zase jsi se připálila u lampičky, zase se tu jen bezmocně točíš na desce stolu, to proto, že jsi spadla na záda a po prožitém otřesu se nedokážeš hned zase otočit a letět dál. A přesto, až se oklepeš a znovu vzletíš, po chvilce tě zase světlo přiláká a připálíš se znova ! -  Kolem mé lampičky krouží jedna z prvních jarních mušek, ještě docela malá, říkám jí Mařenka, jako ostatně všem mouchám, které vletí do našeho pokoje. Ano Mařenky, to od dob, kdy jsem tu vždy měla své malé vnuky a vysvětlovala jim, proč tu mouchu, co vlétla do pokoje, hned neplácnu, jako to dělá maminka. Ano, neplácnu ji, já jí totiž znám, je to Mařenka a kamarádky se přece neplácají, ona sama vyletí otevřeným oknem.

Dneska  ale Mařenka bohužel nevyletěla a teď, když tu tak sedím  u počítače, nemůže odolat svitu lampy a stále znovu a znovu přilétá, vzápětí se připálí a spadne. Není tu tak trochu podobnost? Člověk také přece stále vyhledává nějaký kontakt,, jde za ním jako za svým světlem, pak se ale i on připálí, také ho to srazí - a i on ale znovu a znovu je váben.....Je to dobře nebo špatně ? Ani na to si nedovedu odpovědět ....

A když už jsme u toho přemítání -  úryvek z knihy Hrozinky a mandle ( výbor židovských povídek ) a to z povídky Kdyby člověk věděl autora Jojne Rozenfelda .

" Neuvážil však, že nevinný člověk, který je znenadání obviněn křivě, je stejně bezradný, jako ten, kdo je dopaden při činu ... Pohotově hájit se dovede vždy jen ten, kdo se cítí více méně vinnen a jakkoli nečekaně je proti němu vzneseno obvinění, je na ně vždy připraven. Zcela jinak je tomu u člověka, který je naprosto nevinný. "