Svět seniorů

Tak jsem dneska opět vyrazila ven. Počasí bylo přepychové, sluníčko svítilo, na nebi - tedy alespoň v Praze - ani mráčku, jen ten vítr byl chvílemi malinko otravný, nebyl to totiž větřík, co čechrá vlasy, jak známe z jedné písničky .A tak jsem porušila tradici a místo mého pravidelného  KO jsem se vydala trochu dál. A volba padla na uličky ve starém centru Prahy. To proto, že Praha je o víkendu taková nějaká vylidněná a já nějak chtěla mezi lidi, ne courat poloprázdnými ulicemi.

A staré uličky nezklamaly. Prošla jsem Prašnou bránou přes Ovocný trh rovnou na Staroměstské náměstí. Všude plno lidí, každý fotil, někdo zajímavé domy, někdo pamětihodnosti, někdo jen svou rodinu nebo známé na památku.Míjela jsem zahrádky na chodnících před hospůdkami, mimochodem, všechny téměř plné, obchůdky se suvenýry, rychlá občerstvení.V Železné ulici pískala na flétničku dívenka středověké melodie  - seděla přímo na chodníku a u nohou jí ležel vlčák. Zdálo se, že i on naslouchá. Lidé jí míjeli stejně jako já, ale její melodie se nesly starodávnou Prahou, jako by sem patřily.

Blíže ke Staroměstskému náměstí její jemnou melodii přehlušil " jazzband". Už podle stylu jsem poznala, že je to známá skupina, která často vyhrává také na Karlově mostě,- zřejmě dnes změnila místo své produkce. Uprostřed náměstí byla obklopena lidmi, kteří s chutí poslouchali svižnou hudbu , někteří tleskali, dokonce i podupávali do rytmu. Před Orlojem se tísnily davy cizinců, čekaly, až bude na hodinách celá a začne známá produkce. Před ohořelou Staroměstskou radnicí stály kočáry s koňským spřežením, připravené povozit dychtivé cizince starou Prahou. Kupodivu, jen připraveny, nikdo této nabídky nevyužil.Opodál zase staré automobily - veteráni - také připravené jen vyrazit. Čekaly také marně. Zarazilo mne to, počasí ideální, večer ještě není, cizinců hodně, že by ceny byly až tak vysoko i pro ně???

Přímo uprostřed náměstí jsem spatřila něco velmi zvláštního - jakési kolo, na kterém do kruhu sedí asi tak pět možná šest lidí a všichni šlapou.Ano, šlapou, to není nic zvláštního, ale protože sedí do kruhu čelem všichni proti sobě, tedy něco jako když se jedná u kulatého stolu, tak vlastně všichni šlapou směrem ke středu. A kolo přesto jede rovně. Vypadá to dost děsivě, máte pocit, že nikdo neřídí, že se kolo řítí kam samo chce. A ti co vlastně jedou jakoby pozadu,  sedí totiž zády ke směru jízdy ,se jen stále otáčejí, mají asi pocit, že musí každou chvíli do něčeho vrazit. Musím říci, že jízda vypadá velmi chaoticky a dokonce se mi zdálo, že je i nebezpečná. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby náhodou někdo vkročil přímo před kolo.....Snad jen malá útěcha - kolo je vysoké, takže hlavy jezdců vyčnívají nad dav, řítící se kolo je tedy  vidět  včas a svižnější by možná uskočili.

Pokračuji dál uličkami , všude nějaké krámky, kromě suvenýrů, pohledů, nějakého skla ,také krámky s dřevěnými hračkami, loutkami. Konečně nábřeží, nádhera, koukám se dolů na Vltavu, jak si to pěkně plyne, v obou směrech se po ní projíždějí parníky, od velkých až po docela malé, všelijaké lodičky, motorové čluny - chvílemi mám pocit, že už je to taková menší vodní dálnice. Parníky a lodičky se vzájemně míjejí, kapitáni určitě musí umět manévrovat -  už tam snad chybí jen ty semafory. A kupodivu, i parníčky a lodičky jsou poloprázdné a přitom všude lidí dost a dost.

Zkrátka paráda. Procházka nádherná, potěšila jsem se. Jen čas mně šlapal na paty, a tak jsem musela hezky zase zpátky domů. A tramvají, abych byla doma včas. A pro potěchu jsem si některé lodičky vyfotila, hlavně ty starší, snad tak trochu historické, vypadají tak a posílám vám je. A mimochodem - hádanka pro  " Pražáky", a nejen pro ně - poznáte, kde přesně jsem lodičky vyfotila???