Svět seniorů

" Závidím stromům, že mohou kvést, závidím loukám okolo cest......" to je nádherná písnička, určitě ji všichni znáte. A tak pravdivá...

Jednou krátce po převratu jsem četla v novinách článek o nepěkné lidské vlastnosti, závisti a pisatel tuto vlastnost přisoudil nám Čechům. A tehdy napsal, je to zřejmě česká národní vlastnost závidět druhým, vždyť o tom existuje i píseň a uvedl tuto nádhernou zpověď Jirky Grossmanna.Tenkrát mne to doslova rozzuřilo a nemohla jsem pochopit, že existují na světě lidé, kteří spojují toto vyznání s ubohou lidskou závistí, kdy soused sousedovi závidí prase. A pisatele mi bylo velmi, velmi líto .....

A protože teď jsem zrovna ve stavu, kdy mi opravdu není hej a začínám i já závidět, tak jsem se nad tímto slovem začala zamýšlet. Ano, já závidím, opravdu závidím a sama nevím, jak se k tomu postavit. Stejně jako Grossmann záviděl to obyčejné lidské bytí, záviděl všemu a všem v momentě, kdy zjistil, že o to všechno přijde a je naprosto bezmocný.Je pravda, že moje závist je postavená trochu jinak, já nezávidím samotné bytí, já závidím svobodu....Možná je to pro ostatní nepochopitelné, ale je to tak. Obyčejnou svobodu, možnost dělat si co chci, kdy chci a jak chci.Kdo neprožil, nepochopí.Žiji, existuji, to ano, ale stále mne honí ten "mus". Pokud chci někam jít, "mus" vyžaduje  sehnat si, kdo mne doma  zastoupí, pokud už někam jdu,  "mus" mi nedovolí jen tak svobodně se toulat a vrátit se, až se mi bude chtít, ne, ten " mus" mi přikáže návrat nejpozději za dvě hodiny. Ráno bych si pospala, kdepak, "mus" už sedí na pelesti a nařizuje, vstávej je třeba udělat to a to. Nechce se mi třeba vařit, no to "mus" už vůbec nedovolí....

A navíc, když náhodou  ¨" mus" není, to jest pohybuji se v povolených mantinelech, stejně nejsem svobodná, protože byť jsem ve věku, kdy bych sama mohla rozdávat rady,což nečiním, tak neustále rady dostávám. Jsem vedena,zřejmě proto,, že jsem asi ještě nedorostla....

A tak jsem si vypěstovala tu závist, ano obyčejnou lidskou závist, jenže tak trochu jinou. Závidím známým a kamarádkám společné dovolené, ať už u nás nebo v cizině, závidím jim obyčejné procházky, návštěvy divadel, obědy v restauracích, třeba i večerní cvičení. Závidím i to, že si třeba mohou udělat "košilový den" - tento výraz používá sousedka, když někdy zůstane celý den v posteli a jen si čte, pochrupuje nebo poslouchá oblíbené desky, že polévku si mohou uvařit řídkou a bez jíšky a nenásleduje komentář o tom, že v poctivé polévce musí stát lžíce ..... Já vím, zdá se vám to nadnesené ........

A roky utíkají a pak se objeví ta závist, nevím, snad ze strachu,zda to není konečný stav. Stydím se za to ale nemohu si pomoci.To proto, že sice žiji, ale ne svůj život, život jaký bych chtěla, ale život, který mně řídí ten "mus"

Možná jste na rozpacích, co jsem tím chtěla říci, tak snad jen dodatek, nikdy bych si nepomyslela, že péče o osobu blízkou bude tak těžká a že mne natolik pozmění, že začnu i závidět .....