Svět seniorů

Spoustu let, když se nad Novým Hradcem zatáhlo, 100% přišel déšť a bouřka. To už několik let neplatí. Vrány k nám moc nelítají, ale strak tu máme požehnaně! A jak potvory řvou! Občas se k nám za barák zatoulá králík a to je pak něco pro Rebí a nejvíc se jí líbí veverky. Ty dokonce asi před dvěma roky šplhaly po baráku, přeběhly zábradlí balkonů a bylo jich tu jako maku. Dnes je krásně slunečno a tak za hodinku se vypravíme do lesa a já budu zhluboka nadechovat tu vůni pořezaného dříví.

Neskutečné počasí- barák babičky Marušky je pod Svatoborem nad Sušicí a takhle tu v únoru nikdy nebylo.Sníh jen v lese ve stínu, nebo dole u Otavy .Udělala jsem s dětma okruh- zahnojenou loukou to bylo jiné než po sněhu. Pásli se koně a protože trávy moc nebylo, žebrali o něco na zub.Zdravím včechny.

...... děkuji děvčatům za poetické básně, Poletušce za pěknou reportáž a Hanči za fotky s povídáním.

Koukám od PC z okna, sluní svítíčko a už jsem slyšela vrkat hrdličku. Sem tam zazpívá i kos, což mě přivádí do dobré nálady, neboť zpěv ptáků značí příchod jara, nebo zpívají jen tak, protože je venku hezky.

Také jsem si všimla pupenů a ptáci zpívají jak diví. Jen u nás v lese se dějí divné věci. Kácí se stromy...prý nálety, pro obnovení rašelinišť a tůněk.  V říjnu dokonce těžká technika brázdila louky a další prostory, opět pro obnovu života chráněných živočichů. Já tomu nerozumím, asi to tak má být. Všude po lese jsou cedule, že se tak děje pro obnovu chráněné oblasti. No a když jsem šla naposled lesem, tak ty pokácené stromy tak nádherně voněly, zhluboka jsem dýchala....mám ráda tu vůni dřeva.  Tak snad to je opravdu ku prospěchu přírody.

Příroda a počasí se poslední dobou dostávají do popředí zájmů.Přírodní katastrofy,kterých je čím dál víc,povodně,které napadají jeden stát za druhým a berou seboui lidské životy,nad tím vším je třeba se zamyslet.Příroda je nevyspytatelná ,začíná se bránit a my jsme proti ní bezmocní.Únor je měsíc vegetačního klidu,čekání na jaro a prodlužujících se dnů.Letošní únor tomu nenasvědčuje.Tráva se začíná zelenat,začínají rašit první poslíčci jara,sněženky a bledule.Sluníčko svítí jako v březnu,stromy jsou ještě bez listí,ale pupeny jsou připraveny na vyrašení.V lese a na poli je klid.Jestli bude sluníčko a teplo ještě několik dní,příroda se začne probouzet.Ale co potom když příjdou mrazy.Sníh nevadí,ten ukryje rašící rostlinky pod sněhovou peřinu.Jen aby nepřišly holomrazy.To všechno může být,do jara je ještě víc než měsíc.

Když z okna podívám se ven,

zjistím jak krásný je dnes den.

Zamyslím se,stojím tu tak sám,

a vím,že tam někde v dáli přátele své mám.

Pak tiše po větru jim pozdrav posílám

a v duchu na ně všechny vzpomínám.

A slunce rozzáří mé líce,

co bych si mohl přát já více.

Pár dobrých přátel mít

a snažit se naplno žít.

Užívat života plnými doušky,

přes všechny nástrahy a zkoušky.

Netřeba bohatství a zlato,

ale žít,aby ten život stál za to.

Jsem nedůvěřivá
                        a přitom věřím...
                          Věřím každému i tomu,
                            kdo se chlubí cizím peřím.
                              Žiju v realitě
                               a každý večer sním...
                                 Sním sny o životě,
                                   lásce a přátelství,
                                    sny,které se snad vyplní.
                                      Nejsem věřící,
                                        ale každou noc se modlím.
                                          Modlím se ke hvězdám,
                                            aby moje přání splnily
                                              a aby mi novou krev
                                                do žil nalily.
                                                  Abych další den
                                                    mohla zase věřit,
                                                      modlit se a snít si svůj sen.

Od neznámé autorky

Pro Poletušku a porybného!

Je ještě v mlhách - když je časně

a v kouřích okno milené,

miluju, sním a píšu básně.

A ty ne?

Pro milence to hrozná zkouška,

krok jara je tak pomaklý,

jen schovej svoje rubínová ouška

do šály.

    Statek se probouzí.... konečně po dlouhé době začala na celém dvorečku vykukovat loňská tráva, k velké radosti všech mých zvířátek. Pozoruji to hemžení z okna kuchyně. Slepice shromážděné v hloučku pečlivě vyzobávají každé travnaté místečko, husy je odhánějí, aby  se na ně také trochu dostalo. Nehrabou, jenom se pasou, jsou to takové příživnice. Více, nežli travnatá místa,  je ale lákají vytvářející se kaluže. Stačí nepatrná loužička a předvádějí se, jako by pod sebou měly celý rybník. Sednou si, plácají kolem sebe křídly, pokládají do vody ty své dlouhé krky a otírají si je o peří na hřbetě a hejkají u toho jako pominuté. Pak se všechny postaví, otřepávají přebytečnou vodu a nastane proces čištění. Zobákem zajedou k ocasu do tukové žlázy a probírají jedno brko po druhém. Nanášejí tak na peří ochranou vrstvu, aby po nich voda jen stýkala. Za pár dnů jim nanosím do chlívku březové větvičky a dlouhou slámu, začnou si pomalu stavět hnízda na snášení vajec. Na tohle období se vždy těším, pozoruji jak vajíčka přibývají , aby pak, v konečné fázi, zůstala zakrytá peřinou z prachových peříček. To jsou vždy husy odrbané jako po tyfusu, ale o  teplo vajíček, když se potom v době hnízdění odskočí napít, je postaráno. .... UŽ ABY BYLO JARO.