Svět seniorů

 asi jsem opsala nebo použila název něčeho, co si nepamatuji.

Ale- rezonuje to s tím, jak teď přemýšlím.

V těchhle letech se stává, že člověk začne přemýšlet tak, jak by neměl.

Myšlenky ,černější než tmavá noc ,se honí hlavou- pak přijde strach a úzkost .

Trápíme se, plánujeme katastrofy dopředu- co kdyby,co kdyby.A co potom.

Stává se to - mně i možná Vám.

Vkládáme do hlavy už předem pocity osamění,smutku.

Mám přítelkyni, která díky těmhle myšlenkám nežije, ale přežívá.

Všechno je černé, lidé jsou hnusní, všichni jsou podvodníci, život je na draka- a to požívám velmi slabé slovo.

Jenže- když se rozhlížím- není sama.

Ne-nebudu říkat, že potkávám mnoho lidí- zamračených znechucených,kteří nemají rádi nikoho a hlavně- sebe.

Nechci říkat- že často mají důvod.

Jen si myslím, že se nedovedeme usmívat, radovat se z maličkostí.

Čekáme na velkou radost a přitom těch malých je každý den hodně.

Od usměvavavého mimina v kočárku, přes sluníčko, roztomilého pejska, kterého potkáme cestou, až po květiny v parku nebo hezké setkání.

Můžete si říci- to se pořád usmíváš?

Ne-taky mne to občas popadne a mračím se jak bubák.

Jenže jsem se naučila přemýšlet o tomhle:

Jeden večer vzal Starý Indián svého vnuka a vyprávěl mu o bitvě, která probíhá v nitru každého člověka.

 Řekl mu, synku, ta bitva v každém z nás je mezi dvěma vlky.

Jeden je špatný.

Je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost, falešnost, namyšlenost a ego.

Ten druhý je dobrý.Je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra.

Vnuk o tom všem přemyslel a po minutě se zeptal,

A který vlk vyhraje?

Starý Indián odpověděl:Ten kterého krmíš.

A tak si myslím, že by možná stačilo každé ráno- jen tak si písknout.