Svět seniorů

 Sedím v kanceláři a pracuji.

Z venku slyším rozhovor mého muže se sousedkou.Paní je přes 70. je po ženské operaci- asi 14 dní.

Je ještě trochu slabá, ale stále stejná.

Stěžuje si- co jí za tu dobu v nemocnici uteklo práce, jak se teď do všeho musí dát a jak nestíhá.

Podle mne přišla o to, že jí asi o 10 cm vyrostla tráva, odkvetlo a vykvetlo pár kytiček.

O zvířata se dobře starali příbuzní, chalupa nespadla- tak co se vlastně stalo? Co uteklo?

A tak jsem se zamyslela. To se mi občas stává.

Nějak my ženské po šedesátce-ale i po padesátce neumíme žít.

Většina z nás se těšila do důchodu- většina- budu si žít, užívat- žádná neplánovala honičku- stále stejnou.

Okolo dětí, vnoučat, manžela,zvířat- tak jak jsme byly zvyklé od mlada.

Ne všechny byly schopné ty svoje sny naplnit. Dál lítají, nestíhají- ale co nestíhají ?

Některé si naloží zcela dobrovolně péči o vnoučata, jiné v důchodu ještě pracují- co si budeme povídat- každá korunka dobrá- a některé prostě ještě nevpnuly z toho programu věčného  běhání a starání se o druhé.

A nestíhají.

Nestíhají si sednout s tím druhým, potěšit se z jeho blízkosti- když je s kým stárnout- je to nádhera.

Nestíhají zaregistrovat, že krásně kvetou růže a podívat se na detaily květů- příroda je kouzelník.

Nestíhají se podívat na oblaka nad sebou, východ či západ slunce- potěšit se nádherou červánek.

Nestíhaji  si sednout,prožít každý krásný okamžik samotné se sebou- povídat si se svojí " vlastní ženskou" v sobě, přehrát si krásné chvíle z každého dne.

Jasně- můžete mi oponovat, že radost z udělané práce, radost z vnoučat vás naplňuje.

Já vám věřím jen částečně.

A to proto, že po každé takové radosti přijde to - nestíhám, nějak- nemám čas, musím ještě tohle a tohle.

Bylo mi 60, v Rusku jsem byla a tak  jsem si nějak sama pro sebe upravila pravidla pro stáří.

Znovu jsem se zamilovala do svého muže- život s ním nebyl peříčko- asi jako s každým- ale přicházející moudrost- nechci říkat stáří- nás pevně a krásně spojilo.

Když se mi nechce- tak se mi nechce- a co.

Snažím se- opravdu se snažím- někdy to nejde- žít v každém okamžiku.Prožít si každou chvíli spokojenosti, pocitu štěstí,nadšení, odhánět strach a obavy, neschraňovat křivdy, zlobu, nepříjemnosti- pryč s nimi, do mého života nepatří.

Mám čas na všechno i na povalování se na lavičce- že nemám umytá okna dnes? No a co- tragédie jsou o něčem jiném.

Jasně,že mne něco bolí, něco štve, něco potrápí- třeba dospělý syn.

Jenže- bolest přejde nebo nepřejde- co nadělám, průběh života syna nezměním- je to jeho život a jeho osud.Nemůžu ho žít za něj.

Mám pro něj vždycky připravené porozumění a polštář lásky na jeho bolesti- to jediné můžu mít.

Jeden můj přítel mi kdysi řekl moudrost, která mi trochu změnila život.

" Rakev nemá kapsy".

Nevezmeš si sebou nic- ani majetek, ani umytá okna, ani vygruntovaný byt, ani zrytou zahradu -  prostě nic.

Jen bych chtěla, aby ty pocity a vzpomínky před tím stály za to.

Že jsem měla čas na sebe i na své milované, čas na to vnímat krásu života a těšit se z ní, těšit se z přátel- i Internetových- prostě- že jsem měla čas.