Svět seniorů

SNĚHOHRÁTKY

Při příležitosti prvního mistrovství světa v lyžování v Čechách, bychom si mohli říci o tomto sportu něco víc.

První lyže v Čechách

  Za průkopníka lyžování u nás je považován velký sportovec a propagátor sportovních disciplín Josef Rössler – Ořovský.
  Josef Rössler se narodil 29. června 1867 v Praze. Pod jménem Ořovský vystupoval při sportovních závodech. Byl to jeho krycí pseudonym, neboť v Rösslerově mládí se ani ve škole, ani v rodině závodům dvakrát nepřálo. Zároveň odpovídalo počeštění jména intencím vlastenecké doby. „Röss“ znamená česky „oř“ (kůň). Josef Rössler-Ořovský je významnou osobností začátků českého sportu, průkopník a organizátor mnoha sportovních odvětví: rychlobruslení, lyžování, jachtingu, atletiky, ledního hokeje, fotbalu, veslování, tenisu a dalších. Jako závodník vynikal především v rychlobruslení. V amerických časopisech si prohlížel kanadské lovce jedoucí na ski, v německém ilustrovaném listu Über Land und Meer uviděl Nory, jak se prodírali sněhovou vánicí na dlouhých prkýnkách. To jej zaujalo.
  Ovšem první lyže se do Čech dostaly tak trochu omylem. Když si psal Rössler-Ořovský do Kristiánie, dnešního Osla, o ceník bruslí, podepsal se jménem a pod ním napsal Bruslařský klub Praha. Norská firma Heude a Gustafsson sotva věděla, co je to bruslařský, a tak slovo bruslařský přetvořila na „Bruslar ski club“, tedy Lyžařský klub nějakého pana Bruslara. A proto kromě cen a obrázků bruslí poslala také nabídku lyží. Rössler objednal nejen brusle, ale i dva páry ski a toužebně čekal, jak to dopadne. Pražská celnice si nevěděla s lyžemi rady. Nakonec je 5. ledna 1887 proclila jako „Holzwaare gemeine, nicht lackierte“ (dřevo prosté, nelakované). Jedno vázání z rákosu, druhé z řemenů ponechali celníci bez povšimnutí.
  Tentýž den večer, aby to za denního světla nebudilo v Praze veřejné pohoršení, vytratil se Josef s mladším bratrem Karlem na Václavské náměstí a sjížděli na norském a švédském typu ski od Muzea k Můstku. Když Praha poprvé uviděla lyže, reagovala pobaveně: Kam s těmi klacky? To jdou sekat led? Co to nesou za ploutve? Nějací blázni!
  Osmnáctiletý Rössler-Ořovský, již tehdy bruslař a veslař, svolal v zimě 1887 schůzi a založil při Bruslařském závodním klubu ski-klub, první lyžařský spolek v Evropě mimo Skandinávii. Z jeho iniciativy byl později 21. listopadu 1903 v Jablonci n. Jizerou založen Svaz lyžařů v Království českém. První lyžařský svaz na světě vůbec.
  Lyže dokonce byly v Čechách ještě před Josefem Rösslerem. Kolem roku 1885 prý na svazích Černého dolu šokoval své okolí pokusy o jízdu na lyžích učitel Kajetán Baier.
  Tradice českého lyžování se začala psát již brzy poté, co hrabě Harrach přivezl do Čech jako první větší množství lyží. Na jilemnickém panství hraběte Jana Harracha každopádně po Vánocích 1892 úspěšně prověřili ski zaslané z Norska a z Vídně. Původně je přivezl pro své lesní dělníky, aby jim usnadnil pohyb po zasněžených horách. Lyžování se však ujalo neobyčejně rychle a rozšířilo se mezi všechny vrstvy obyvatelstva. Po vzoru jiných zemí, zejména severských, se i u nás brzy začaly pořádat první lyžařské závody.
  První lyžařské závody v Čechách se uskutečnily v roce 1893 v Kozinci u Jilemnice. Památným dnem je také 19. leden 1896, kdy se ve Stromovce uskutečnil první závod o mistrovství Království českého.
  Myšlenka vytvořit celonárodní lyžařskou organizaci se zrodila téměř se vznikem našeho spolkového lyžování. Zakladateli byli Český ski klub Vysoké nad Jizerou, Lyžařský klub pražský a Ski klub Jilemnice. Zástupci všech tří lyžařských klubů se sešli především z iniciativy Josefa Rösslera – Ořovského v listopadu roku 1903 v hostinci Ráj v Jablonci nad Jizerou a založili zde „Svaz lyžařů v Království českém“, jehož předsedou byl zvolen Jan Buchar. Vůbec první lyžařský svaz na světě.
V roce 1905 vedla přes Harrachov trať prvního distančního závodu na 50 km v rámci Mistrovství zemí koruny České, v roce 1906 také v Harrachově startovaly štafetové závody, údajně první ve střední Evropě. Začaly vznikat i další lyžařské spolky, v roce 1908 byl založen německý Spolek zimních sportů Harrachov - Nový Svět a v roce 1910 Lyžařský a turistický Bucharův klub (LTBK).
  V roce 1920 byl postaven na úpatí Čerťáku v Harachově první můstek s umělým nájezdem v Čechách.
  Mezníkem v historii lyžování byly závody, pořádané na počest VII. lyžařského kongresu v roce 1923. Těchto závodů se zúčastnili tehdejší nejlepší lyžaři, celkem z 11 zemí Evropy i USA. Na startu závodu na 50 km se sešlo 64 borců, závod ve skoku sledovalo více jak 20 tisíc diváků.
  Dalším významným obdobím v historii lyžování v Harrachově je tradice Mezinárodních lyžařských závodů, kterých se od roku 1954 uskutečnilo celkem 17 ročníků. Na startu se vždy sešli vynikající závodníci z celé Evropy, především ze Skandinávie, kterým zdatně konkurovali také naši lyžaři. Tehdejší reprezentace Československa byla téměř výhradně tvořena závodníky z Harrachova. V roce 1956 byl dán do provozu první můstek s umělou hmotou v republice.
  Výstavba lyžařských areálů a tradice lyžování přivedla do bývalého Československa řadu významných sportovních podniků jako jsou Světové poháry, Mistrovství světa juniorů apod. Mistrovství světa v klasickém lyžování se konalo ještě v bývalém Československu, a to v letech 1935 a 1970 ve Vysokých Tatrách. Samostatná Česká republika tedy bude tak významnou událost jako je Mistrovství světa v klasických disciplínách pořádat poprvé.

Na čem se dá v zimě jezdit a jak.

Asi první, na čem lidé jezdili, byla nějaká prkénka nebo něco jako sněžnice. Ale před příchodem Ski do Čech, jezdili lidé určitě na saních.  Kromě saní a lyží jistě také každý z nás zná boby od dětských ježdíků a plastových bobů až po ty závodní. Pak si také vzpomeneme na skiboby a snowboardy. Ale v dnešní době se k pohybu na sněhu užívá daleko více pomůcek. Ráda bych vám ukázala alespoň některé, na kterých se oficielně jezdí.

1. Bigfoot – velká noha – jsou krátké lyžičky, jen o něco delší než bota, které se připevňují normálním vázáním. Lyžař nemá hůlky a tak je jízda na nich jiná, než na normálních lyžích.
2. Airboard – vzduchové prkno – není vlastně prkno, ale něco podobného nafukovačce. Má většinou tvar šipky a je zpevněné, aby nedošlo k protržení. Je z protiskluzové hmoty, jen na spodní straně má skluznice. Samozřejmě je opatřeno úchyty, aby bylo za co se držet. Dosahuje rychlosti až 80 km/h. Srovnání s nafukovačkou k vodě je jako srovnání BMW s Trabantem.
3. Snowtubing – jízda na duši – dnes už to není duše z traktoru, ale vyztužené kolo ze specielního materiálu, které má opět držadla.
4. Monoski – jednolyže – je podobná snowboardu, ale má obě vázání vedle sebe, jako by to byly dvě spojené lyže. Pod tímto názvem ale dnes najdete spíše jednolyži doplněnou případně sedátkem pro tělesně postižené. Ti mají na držení rovnováhy na rukou připevněné malé lyžičky. Zdravý lyžař na monoski má normální hůlky.
5. Snowbike – sněžné kolo – je obdoba horského kola, které má místo předního kola lyži a na zadním kole má řetěz jako rolba. Tím se zvětší záběr a zmenší podkluzování.
6. Skifox – podobá se skibobu, ale nemá řídítka, a je to jen jedna lyže, na které je přidělané odpružené sedátko. Jezdec má na nohou malé lyžičky a rukama se drží z boku sedátka.
7. Snowrafting – je to obdoba raftingu, ale na rozdíl od vody, na sněhu nemají cenu pádla a tak se raft řítí naprosto neřízeně z kopce. Raftingové dráhy musí mít velký protisvah, nebo jsou rafty připoutány na začátek kopce pružným vláknem jako u bungee jumpingu, protože raft je nebrzditelný. Dráhy jsou pro obveselení jezdců opatřeny boulemi, takže se brzy stává z raftu vznášedlo.
8. Zorbing – znáte ho možná z TV NOVA. Je to průhledná koule, uvnitř měkce polstrovaná, která se valí ze svahu a pak se děj vůle Boží. Není to jen zimní zábava, ale v zimě se také používá.
9. Jako poslední radovánky jsem si nechala lyžování s pomocí nějaké jiné síly, než sjíždění z kopce. Už delší dobu se používá Skíring, nebo někdy také Skijoring. Při něm se lyžaři nechávali tahat nejdříve koňmi nebo psy, pak kamarádem na kole, nebo na motorce a někdy dokonce autem. Dnes se používá také padák, nebo možná raději bych řekla křídlo, takže lyžaře táhne vítr. Tomuto sportu se říká Snowkiting.
Je jistě ještě více způsobů, jak se pohybovat na sněhu, třeba na igelitovém pytli (mimochodem, to je moc nezdravé, jelikož nárazy schytá páteř – ale na menším kopečku to jde), ale myslím, že tenhle výčet stačí. Na jednotlivé způsoby sjíždění jsou často kde to jde vytvořeny specielní dráhy, protože dovolit třeba tubing a rafting na sjezdovce s lyžaři, to by byl jeden velký chumel. Většina z nás už tyhle způsoby asi nevyzkouší, ale můžeme se pobavit pohledem na to, jak to s těmi odvážnějšími a mladšími hází.

bigfoot
  airboard

snowtubing

      monoski

snowbike

       skifox  skibob

snowrafting

   zorbing

skíring

         snowkiting