Svět seniorů

                    akcí ubývá a přibývá vzpomínek…

Je to asi stará známá pravda a zkušenost, že jak člověk stárne, ubývá „akcí“ a přibývá vzpomínek. Nevím, kde je ta věková hranice, kdy se stále častěji začnete jakoby vracet a stále častěji si „přehrávat“ události již minulé a situace již odžité – prostě vzpomínat.

Jisté však je, že mne to také postihlo. Nebráním se tomu, nestýskám si. Snad právě naopak, jsem tomu rád a „užívám si to“. Obrazy a situace se vynořují sami od sebe a k jejich oživnutí jim napomáhá ledacos. Třeba cesta lesem, kterou znám od svých klukovských let. Jdeme s manželkou nedělní procházkou, bafám z dýmky, povídáme si a mně najednou začínají v hlavě běžet obrázky… Tady jsme přece nacházeli s klukama z ulice ty německé přilby z války nedávno skončené. Na mne tenkrát zbyla jen ta s dírou po kulce. A tady vždy rostly křemenáče…. Po chvíli se proberu a odpovídám ženě na její otázku, zda jí zítra na hlavní poště pošlu dopis pro vnučku do Anglie.

Jdu nakoupit do Plusu a oči se sami otočí ve směru oken, kde bydlela maminka, která už 9 let není s námi. A zase ty obrázky….tentokráte stále ještě bolavé, když se mi vybaví, jak moc trpěla poté, co ve zdejší nemocnici nepoznali, že má zlomenou nohu v krčku. Po týdnu, kdy jí nutili, aby „se hýbala a chodila“ jí převezli do ostrovské nemocnice, ale bylo již pozdě.

A objevuje se také jakási výčitka, kterou adresuji sám sobě. Když maminka už nebyla….napadalo mne a stále ještě napadá tolik věcí, na které jsem se jí měl zeptat a tím se dozvědět, ale už to nejde.

Čas od času a zdá se, že stále častěji se probírám starými fotografiemi. U některých se musím podívat na zadní stranu, abych si uvědomil kdo, kdy a kde. Z těch fotek se na mne usmívá má skvělá babička, které jsme později s bráchou říkali babička „Štorka“, protože se jmenovala Štorkánová. A vedle ní ve větvích stromu sedí naše maminka, když jí byly tak čtyři roky. Ale mám i fotku, kde byla ještě úplný prcek. Jako dívka byla naše mamka velmi hezká a fotku z toho dívčího věku, mám hodně rád.

Ty staré fotografie jsme našli „v rodinném archivu“ když maminka už nebyla mezi námi. Některé jsme před tím ani neviděli. Vybral jsem ještě tu z Brna, kde jsme se s bratrem za války narodili. V zavinovačce jsem opravdu jako vánočka. A ta druhá, kde stojím na křesle s přemýšlivým výrazem a nestydatě ukazuji svého „pimpáska“, jak jsme od maminky slýchali…  

 

A ta poslední „archivní“ je s maminkou a bratrem na kolonádě v roce 1946.

A tak závěrem sice malé povzdechnutí…léta přibývají a přibývají i vzpomínky. Avšak zaplať pámbů za ně, vždyť doškobrtat životem k těmto  létům také není „žádná sranda“…no řekněte……