Svět seniorů

                                                                  aneb.... Nenechat se otrávit

Je víkend. Lze si pospat. Jenže vždy, když tato možnost je, jako na potvoru už nemohu spát. Cukají mi nohy, převracím se z boku na bok, hlídám hodinky.  Stejně to nevydržím a vstanu. Vykouknul z okna a ono už mezi mraky prosvítá asi pět paprsků sluníčka. Ano pět. Počítal jsem je.

     Rozestelu, dám deku a polštář na okenní rám, pohodlně se opřu a jen tak, ještě v noční košili (ale s krátkým rukávem), mrknu z okna ven. "Jak tam je " ? Ptá se vždy moje manželka. "No jó, je tam", odpovídám rádoby vtipně. Je takové to placaté světlo a listí na stromech má takovou umytou barvu. Udělám rychle foto, mám už

celý seriál těch pozvolných a přesto viditelných změn.Jdu koupit čerstvé pečivo...tohle dělám o víkendu rád. Miluji takové to „když muž se ženou snídá“..

Obchod je jen kousek od domu a já si vždy představuji, koho známého potkám a co se dozvím "nového". A hele už je tu první, v mé věkové skupině. Pozdravíme se, vyměníme obligátní jak se máš....ale pak to přijde: "Víš, kdo umřel", vrhá na mne svojí otázku s takovým důrazem, jakoby chtěl říci: "A máš to !" Prchám od něho urychleně. V nákupním středisku beru svoje dvě celozrnné kaiserky a tvarohový šáteček pro ženu, když mi na rameno poklepe další známý, též mé věkové kategorie. Ani nepozdraví a zabodne do mne větu: "Tak co říkáš tomu, že zase zdraží….a  bude stát...... Polknu, s nadějí, že se mi uši vevnitř zavřou jako tetřevovi hlušci, když toká. Bohužel to zase nefunguje (již netokám) a já musím vyslechnou středně dlouhý ceník. Odcházím a snažím si přivolat vůni čerstvé kávy a to chroupnutí kaiserky.

      „Kruci písek, takové to bylo zlatavé víkendové ráno, pomyslím si. Ale houby…nenechám si jej přece zkazit, přesvědčím hned sám sebe. Jestli pak si toho krásného rána všimli i ti moji spoluvrstevníci než je zahltily informace o čerstvě zemřelých a zvýšení ceny něčeho ?