Svět seniorů

Ve vyspělých zemích je problematika bezdomovectví známou a často diskutovanou otázkou. U nás se tento "extrémní stav chudých lidí" začíná stále ve větší míře objevovat také, avšak bez většího zájmu veřejnosti.
 

Počátkem devadesátých let jsme bezdomovce na našich ulicích začali potkávat také my. Osoby bez domova se v určité míře vyskytovaly ve společnosti vždy, avšak bezdomovectví se stává masovým problémem velkoměst teprve v posledních dvaceti až třiceti letech. (V naší společnosti byl problém v minulosti navíc zakrýván a tabuizován.)
 

Bezdomovectví je velkou částí populace považováno za negativní společenský jev a je provázeno směsicí pocitů lhostejnosti, pohrdání, rozhořčení i soucitu. Tyto pocity pramení z představ, které bezdomovcům dávají jednotnou nálepku kriminálníků, a osob neschopných a neochotných přizpůsobit se většinové společnosti.
 

Bezdomovectví však není problémem jen z pohledu přihlížející veřejnosti. Není pochyb o tom, že jednotlivců, kteří si bezdomovectví dobrovolně zvolili za svůj životní styl a vyhovuje jim, je jen mizivé procento. Ve zbylé populaci bezdomovců sice nalezneme také ty, kteří se do této nepříjemné situace dostali vlastním přičiněním. Ale je zde stále ještě velká část těch, kteří neměli příliš šancí se bezdomovectví ubránit. Dotlačeni okolnostmi na ulici se pak tito lidé dostávají do bludného kruhu příčin a následků, ze kterého nevede mnoho cest ven.
 

Bezdomovectví, které vidíme na ulicích našich měst, však není jediným projevem tohoto fenoménu. Alarmující jsou odhady odborníků, kteří viditelnou formu bezdomovectví označují za pouhý zlomek celé šíře problému. Existuje zde totiž ještě bezdomovectví skryté. To je schováno před očima veřejnosti v nouzových podmínkách v domácnostech přátel či příbuzných. Velkou hrozbou se stává také potenciální bezdomovectví osob akutně ohrožených ztrátou bydlení, a těch, kteří nepřipraveni opouštějí léčebny, dětské domovy a vězení.

Chceme-li se zabývat řešením této problematiky, musíme nutně znát celou řadu příčin a souvislostí, které bezdomovectví bezpochyby ovlivňují. Ať již se jedná o objektivní faktory (celospolečenské klima, sociální politika a hospodářská situace v zemi) nebo o faktory subjektivní (materiální, vztahové a osobní podmínky jednotlivců a rodin), musíme je vždy brát v úvahu jako provázaný celek a tímto způsobem s nimi také pracovat. Na světě existuje poměrně mnoho organizací, které se zabývají chudobou a společenským vyloučením na globální, regionální i místní úrovni. Za zmínku snad stojí alespoň projekt No Borders známý veřejnosti prodejem časopisu samotnými bezdomovci (v ČR se jedná o Nový Prostor). Tato, a jí podobné aktivity, pomáhají mnoha bezdomovcům začlenit se zpět do společnosti a stát se dlouhodobě její plnohodnotnou součástí.
 

Hledání vhodného způsobu pomoci není jednoduché. Existuje široká škála možností - od neefektivního vynakládání úsilí a množství finančních prostředků na straně jedné, až po lhostejnost a neposkytnutí jakýchkoli šancí pro bezdomovce na straně druhé. Příhodnou se v tomto ohledu jeví cesta shrnutá v jednom starém přísloví: "Nezůstávej u pouhého darování ryb, ale uč také člověka, který je v nouzi, jak ryby lovit".
 

Není jen zájmem bezdomovců, vymanit se z bludného kruhu extrémní chudoby a společenského vyloučení. V dnešní době - době globalizace a uvědomování si provázanosti našich vztahů - je řešení problematiky bezdomovectví také v zájmu nás, kteří v obdobné situaci v tuto chvíli nejsme. Octnout se na ulici je velmi snadné a absence sociální sítě která by se dokázala efektivně postarat o tisíce bezdomovců je ekonomicky větší zátěží pro stát než podpora organizací které proti bezdomovectví bojují.

Jedná se o přetisk mého článku, který byl součástí tématu Bezdomovci - jsme tu také! na webových stránkách Infoservisu společnosti Člověk v tísni při České televizi.