Svět seniorů

Myslela jsem, že má ten Poletušky vynález. Nikdo už jiné kolo nechce!

 Jen si musíš vzít sukni. ale ten výraz v obličeji i když šlapeš do kopce...

Tak prý ty depky mám z nedostatku sexu!  No ale copak já za to můžu??? Nemůžu a proto jsem si včera koupila výborné kolo. Kdo má podobný problém jako já, vřele doporučuji! Nejlepší je jezdit po hrbolatých cestičkách. Rozhodně není vhodné na něm jezdit na nákup, stejně po té jízdě nebudete vědět, co že jste to chtěly koupit.

 Ps. Večer se půjdu podívat k rybníku, třeba tam narazím na nějakého porybnýho nebo rybáře. Pak dám vědět! Zdraví poletucha

Jituško, jsem moc ráda, že je Ti už líp.

Nechceš sem vložit pro ostatní to krásné kolo a plavky, které jsi ukázala v Deníčkách? Snad se někdo prudérnější nepohorší nad tím, co sis pořídila.

 Já Vám všem děkuji za milá slova, která jste mi napsaly! Dnes už je mi zas trochu líp. Prostě mě tyhle blbé nálady tak dvakrát do roka přepadnou. Moje deprese jsou následkem mého dětství. Je pravda, že oproti době, kdy u mě propukly, se dnes cítím o 100% lépe. Je to také díky mé lékařce, psovi, kterého mi syn daroval a také počítači. A samozřejmě lékům. Ty už budu muset užívat doživotně.  Nedávno se mi v Tescu začalo všechno rozmazávat před očima a já cítila, že asi půjdu k zemi. Naštěstí jsem to ustála a pokračovala v nákupu. Já jsem si zvykla na stereotyp a jakmile se děje něco, co z něj vybočuje, tak mě to hrozně rozhodí. Prostě to se nedá ovlivnit. Moje diagnoza po vyšetření na EEG je těžká deprese. A v začátcích jsem často upadala do stavu, kdy mi začaly brnět nohy, postupovalo to do celého těla, zkroutily se mi ruce a ztrnula tvář. Ano, i to dokáže dělat deprese. K tomu se přidala aritmie...rovněž následek psychiky. Pak se to hodně zlepšilo, jenže nastal veliký problém se snachou a já v tom lítala znovu.

Jinak dětí si užívám dost. Dnes tu byl Tom a zítra jedu hlídat Jonáše. I lidí si užiju dost, při procházkách se psem, jsem jednak poznala mnoho nových kamarádů a vždycky si mám s kým popovídat. V tom to není. Já mám navíc fobii z cestování a tak jakmile mám někam jet, jsem tak rozhozená, že se mi chce až brečet, že musím někam cestovat. Těžko se mi to vysvětluje, ale je to nemoc, se kterou jsem byla i v invalidním důchodu. Musím se s tím naučit bojovat a za ty roky (cca 20let) jsem udělala veliký pokrok a pí. doktorka má ze mě velkou radost. A protože já tím nechci nikoho ze své rodiny zatěžovat, tak jsem si tu trochu ulevila. Nejmladší syn už zažil pár mých " záchvátů" a tak  nechci, aby se třeba o mě bál.

Vy víte, že já si téměř nestěžuji, ale tentokrát to ze mě muselo ven. Naštěstí mám kamarádku, se kterou si denně voláme a ta mě dokáže vždycky rozesmát. Mám i tady v sídlišti dobré přátele se kterými se také hodně nasměju. Ale jak sami asi znáte, na každého někdy přijde slabá chvika. Je toho hodně, co bych mohla ještě napsat, ale nechci vás tu unavovat svými problémy, vždyť každý z nás občas nějaké má a musí se s nimi umět vyrovnat a já to také zvládnu! Slibuju!

Skutečností života je svobodná vůle. Po ní často toužíme a nedaří se nám jí prosadit.Musíme sloužit druhým, bereme na sebe starosti druhých- vždyť je milujeme!

Duše chce od života: 

• znát sama sebe
• mít odpovědnost sama za sebe
• sebevyjádření
• sebeúctu
• sebeocenění
• sebelásku       Prostě si uvědomit sama sebe. A to je těžké. Milujeme přece své blízké....

Uvědom si Jitko, že syn je dospělý a pomůžeš mu jedině, když budeš v pohodě. Všichni tě mají rádi a váží si tě. Třeba to jen neříkají.Až budou starší, tak si to uvědomí.Ne všichni na světě, to nejde nikdy, ale v tvém okolí a my na webu jistě... Hanča