Svět seniorů

 

Začněme tím, co vlastně dabing znamená. Je to proces, při kterém jsou filmové dialogy přemluveny ve studiu (ať již jinými nebo stejnými herci) a ostatní zvukové složky filmu zůstávají nezměněné. Nejčastěji se dabing využívá při vzniku jiné jazykové verze filmu. Není však výjimkou ani využití dabingu také např. při natáčení reklamních spotů nebo při jiných příležitostech, kde vystupují lidé, kteří nejsou herci, a tak nemají školený hlasový projev a jejich projev je potřeba opětovně nadabovat ve stejném jazyce.

 

Aby měli dabéři zjednodušenou práci, je nutná jednotná spolupráce mezi filmaři z různých zemí. Proto se používají mezinárodní míchací pásy, tedy zvukové stopy, které obsahují všechny zvukové efekty kromě dialogů herců.

 

 

Problém dabingu vznikl hned s nástupem zvukových filmů. Prvotním řešením, jak zpřístupnit natočený film všem divákům, bylo natočení celého filmu několikrát za sebou v různých jazykových verzích. Náklady těchto verzí však byly příliš vysoké. S nápadem, jak je odstranit, přišel Edwin Hopkins - hereckým hvězdám propůjčil hlasy jiných herců. Jeho nápad však neměl dlouhé trvání.

 

Významným přelomem v historii dabingu bylo zavedení titulků. Nejprve bylo překládání titulků velmi neprofesionální. Ražené titulky ve filmu často problikávaly a byly nekvalitní také obsahově. V průběhu let se však tento způsob velmi zdokonaloval. Toto řešení však stále nebylo ideální. Divákům časem titulky nestačily, a tak přišli tvůrci filmů brzy s novým řešením - přetlumočením původního dialogu komentářem. A tak vznikla někdejší podoba dnešního dabingu. V počátcích se různé země orientovaly na odlišné metody - některé využívaly stále titulků, jiné přistoupily na novější metodu a filmy dabovaly. V některých zemích se filmy dodnes pouze opatřují titulky. Téměř všechna světová studia však již dnes mají dabingové oddělení. V Československu se první dabovaný film objevil v roce 1933. Byl jím film amerického režiséra H. C. Raymakery "Na stopě".

 

V minulosti vznikal dabing pomocí tzv. smyček, které vznikaly fyzickým rozstříháváním filmového pásu a poté byly slepeny, čímž vznikla nekonečná smyčka, která se promítala tak dlouho, dokud se hercům nepodařilo namluvit všechny části v dané smyčce podle představ režiséra.

 

S dnešním příchodem digitální techniky se však již od této metody ve většině případů upustilo. Digitální technika umožnila jednodušší postup při dabování. Herci chodí do studia jednotlivě a své repliky dabují samostatně. Může se tak velmi snadno stát, že dabéři, kteří mají ve filmu např. hlavní role, se za celou dobu přípravy českého dabingu nemusí ani jedenkrát potkat.

 

 

V současné době se pro dabování využívají dvě technologické metody. Již zmíněná smyčková metoda a kódová metoda. Od smyčkové metody se již dnes spíše upouští. V některých studiích je ale stále využívaná. Takovým studiem je např. Česká televize.

 

Kódová metoda se používá především v soukromých studiích. Výhodou je především to, že herec může dabovat svou postavu, dokud se nedopustí chyby. Film běží při dabování na obrazovce a určuje herci, kdy má začít mluvit. Časový kód je informace pro herce, režiséra i zvukaře. Pomocí kódu je tak možná velmi rychlá orientace všech, kdo se na vytváření dabingu podílejí. V textu dialogu je mnoho poznámek, které herci dávají informaci o tom, co bude následovat a jakým způsobem má mluvit – např. tiše, tempo, křičí, šeptá apod.

 

 

 

Produkční společnost obvykle osloví překladatele. Přeložený text poté dostane úpravce, který upravuje český překlad tak, aby byl vhodný pro dabing. Text také opatřuje časovými údaji. To pak slouží k lepší orientaci jak pro herce, tak pro režiséra a střihače.

 

U náročných projektů může vytváření dabingu trvat i měsíc nebo déle a cena celého nadabování se může přehoupnout i přes milion Kč. U některých filmů a nedůležitých projektů se však může cena dabingu pohybovat velmi nízko a natočení může trvat třeba i jen jeden den.

 

Bývá zvykem, že v případě dabingů pro kina nebo DVD se nadabovaný zvuk pošle zpět do zahraničního studia, ze kterého film pochází. Tam je zvuk smíchán tak, aby přesně odpovídal původnímu zvukovému mixu.

Přestože se nám to může zdát mnoho, v České republice existuje více než 20 dabingových společností. Poptávka po dabingu je totiž poměrně vysoká, a to především díky nutnosti dabovat všechny televizní seriály a různá videa.

 

 

Podobnou technikou, jako je dabing, je také postsynchron. Tato metoda se využívá k dodatečnému ozvučování filmů. Využívala se především v minulosti, kdy byly kamery velmi hlučné, a tak by jejich zvuk ve filmu působil rušivě. Proto bylo nutné filmy znovu ozvučit ve zvukovém studiu. Herci tak dabovali sami sebe po natáčení opětovně ve studiu. Někdy se stávalo, že je daboval i někdo jiný. Příkladem takto ozvučených filmů je např. film Jak básníkům chutná život. Tato metoda se však využívá dnes, a to především v případě, že zvuk není dostatečně kvalitní. Důvodem může být např. rušení v pozadí nebo obtížné snímání scény.

 

 

 

Výběr herců zásadně ovlivňují především režisér, produkční, ale také samotný herec a jeho finanční a časové požadavky. Při výběru vhodného herce je potřeba vzít v úvahu věkové rozpětí postavy, nutnost snadného rozlišení hlasů různých postav a mnohé další faktory. U velkých rolí herce často dabují v různých filmech stále stejní dabéři. Např. Meryl Streep obvykle dabuje Zlata Adamovská, Meg Ryan pak Martina Menšíková, hlas Julii Roberts propůjčuje Jana Mařasová, Richard Gere má v českých verzích hlas Vladislava Beneše, Toma Cruise pravidelně dabuje Gustav Bubník, a tak bychom mohli vyjmenovávat mnohé další zavedené dabérské dvojice. 

 

Některá zahraniční dabingová studia mají pro výběr herců, kteří budou film dabovat, zvláštní oddělení s kartotékou hlasových záznamů různých herců. Při výběru se pouští zvukové stopy různých herců a vybírá se ten, který se k postavě hodí nejlépe. V současnosti tento postup probíhá i v České republice.