Svět seniorů

Od  2 let nosím brýle. Neviděla jsem pořádně ani na blízko ani do dálky a ještě jsem k tomu šilhala. V době, kdy jsem chodila já do školy, nenosilo ještě tolik lidí brýle jako ted. Ted v době televize a počítačů má mnohem víc dospělých, ale i dětí brýle. Tenkrát se nám brýlatým dětem ostatní děti smály. Smutné bylo, když to udělal i učitel. Stalo se i  mně. Když jsem chodila na ekonomku tak nás tam učil na CO bývalý voják a když jeden nic nenastřílel tak křičel jak to koukáš ty brejlovče indickej. No hrůza. Ale prožila jsem kvůli brýlím i hezčí chvíle. V 6. A 7.  třídě jsem byla vždycky 6 týdnů tady kousek od Liberce v Očním ústavu v Machníně. Bylo to tam pěkné a byly jsme tam všechno brýlaté děti a tak jsem tam našla kamarádky. Ten ústav vedla dr. Beranová. Byly tam různé přístroje na kterých se cvičil zrak, pak jsme navlékaly se zalepeným l okem korálky nebo kreslily přes pauzák natištěné vzory. Někdo měl ten vzor pod pauzákem nakreslený tenkou čarou a někdo zase silnou  a to podle toho, jak měl silnou vadu. Oči se tak rozcvičily, že jsem ani na operaci šilhání nemusela jít. Něco se zlepšilo a něco se upravilo brýlemi. Když už jsem byla slečna a chtěly jsme se s kamarádkou líbit, tak začínaly kontakční čočky. Tady v Liberci ne, ale až v Ústí n.L. Tak jsme se tam vydaly a chtěly jsme si ty čočky koupit. Jenomže já přes ně viděla tak jako přes okno na které se valí přívaly deště. Pak už jsem to nikdy nezkoušela a s brýlemi jsem se smířila, i když nikdy nebyl takový výběr brýlí jako je ted.  Do toho Očního ústavu v Machníně museli i oba dva moji synové. V tu dobu se tam ale jezdilo v předškolním věku.. Oba taky byli operováni na šilhání a b rýle nosí pořád. V dnešní době ale ústav nefungue a myslím si, že to je škoda, že to bylo dobré zařízení. Ale ruší se toho moc, tak proč ne takový ústav pro děti.