Svět seniorů

Nebyla jsem tady od loňského léta,no a to ž se pomalu klube to letošní,Co se jen stane věcí za tu dobu,by jeden neřek.Po mužově smrti,jsem nevěděla jak dál,den byl nekonečně dlouhý a v bytě ticho jak po vodou.Zůstali jsme se psem jak trosečníci,on měl mě a já jeho,nesledovala jsem co je za den,bylo mi to jedno.Vracím se z nákupu a slyším,jak mi zvoní mobil na stole.Vezmu ho a naučeným hlasem říkám,Hjustne slyším,tak jsem se hlásila dceři.nenapadlo mi podívat se kdo volá a ozval se muž,říká=tady mys dobré naděje.No já si musela sednout,poslouchám co mi povídá,mluvil snad půl hodiny.Byl to mužův kamarád,taky myslivec,spolu posuzovali na mysl.zkouškách psy z výkonu,kdo o tom něco ví ,musí uznat,že to je koníček na furt.Znali jsme se všichni dlouhá léta,on se kdysi rozvedl a po mužově odchodu se rozhodl,jak mi později vysvětlil,že mi se vším pomůže.Já musela dát dělat nový pomník na hrob,kameník chtěl nějaký návrh a já měla v hlavě jak vymetýno.Povídám mu to do telefonu a on,já zítra přijedu,já byla jak z olova,představa,že bude v bytě chlap,mě uzemnila.Po roce je to už nezvyk,ale den byl určen a hotovo.No a před obědem se objevil,a začala moje druhá část života,Uvědomila jsem si,že už nikdy nic nebude jak bylo,nesmí se porovnávat neporovnatelný a pak to jde.Došlo mi člověk nesmí od sebe,takový to malý štěstíčko odhánět a mě potkalo na sklonku života,to nejlepší,co mě potkat mohlo.Jen si říkám,za jakou cenu,oba nás osud skříp,ale žít se chce a musí,tak žiju jak umím.To je takový můj malý příspěvek,do blogu,Všem slunce v duši přeje Stánina