Svět seniorů

Nechci aby jste si tady o mě mysleli,že jsem nějak ujetá,co teď napíšu.Víte každý z vás,že když je člověk mladý,vášně s ním cloumají,že má co dělat,toto vše ustát .My jak jsme mohli,jsme jim nebránili.oba nás to bavilo.Byla neděle,my u rodičů na obědě a po něm,pán rozhod,že jdem ven,ten futr rozchodit.Stačilo jen přejít silnici a člověk byl v lesíku,podotýkám že tam bylo tolik bejlí,že se šlo jen uzkou cestičkou,než se vyšlo na širší cestu.Jdeme povídáme si a najednou do mě Johan drcne ramenem,mrku na něj a on očima míří nahoru,Tam posed==já věděla hned jaká bije a už sme byli hore.Ten kdo nepoznal milování na všech možných i nemožných místech ví prdlajs jak to chutná.My jsme měli hodně často nebe na zemi.Jenže na posedu je to něco jinýho,posed je od slova seděti a tak se to taky odehrávalo,chvílema to bylo i od slova postávati.Když tato serenáda všelikých pohybů skončila,šlo se dolů,První jsem lezla já,můj milovníček si hledal svršky,co ze sebe svlík.Já udělala jen pár kroků od posedu a slyším takový divný vrzavý zvuky a co nevidím,stavba se dala do pohybu,začala se natáčet a já si říkám,je zle......Nikdo si neumí představit,ten výraz v Jeníkově obličeji,on věděl,že se mu nic nestane,dole bylo všechno zelený a měkký,ono se to poroučelo tak nějak pomalu,ale do dvoumetrových kopřiv.A on na byl alergickej,jak se to skácelo Johánek se v nich parádně vyválel a začala šou.Byl popalenej až po prsa,nadělali se mu puchejře jak pětikoruny a trenky si oblíct nemoh,to by domů nedošel,ono stačilo vidět jak kráčel.Nohy od sebe,ruce rozpažený,on fakt vypadal,jako by si ho zlomil.A co nejhoršího pořád šel na Adama,já za ním už ani slzet od smíchu nemohla.Došli jsme k silnici,já ze sebe stáhla sukni,aby ho nikdo takto neviděl a on přepajdal do baráku.Hned vrazil do koupelny a šel si chladit rány,bejt pes,tak si je určitě i lízal.Já si vzpoměla.že máme doma tekutý pudr a po první pomoci vodou,jsem mu bebí natírala.Nikdo neví,jak já si to tenkrát užívala,já mu na tělo malovala pěkný obrázky,všech oudů co jsem zvládla .Po odeznění urazu mu říkám,to máš  toho,že si nedáš pokoj nikde kam vlezem a jeho odpověď byla?????tělo se musí furt trénovat,aby nezakrnělo a já dodnes nevím,proč  jen v prostředku,,jsou i jiný místa na těle.....no néééééééééé????A když vidím dneska někde posed,pořád mám tento příběh před očima a říkám si,na to nejde zapomenout ...........