Svět seniorů

Pobaltské turné je za námi a včera odpoledne jsem odpálil první letošní stop do Olomouce. Začala nám škola a tím se znovu nastartoval i ten hektický koloběh věcí kolem ní. Zastavil mi chlápek a říká : „Já jezdil taky stopem a proto vždycky někoho vezmu“ a pak jsme kecali a on mi vyprávěl o tom, že nejlepší z celého opuštáku na vojně bylo to, jak si dal s kámošema hned v první hospodě pár dobře vychlazených piv. V jednom bodě se naše cesty rozešly a já si uvědomil, co mám na tom všem, tak hrozně moc rád…

„Pojďte se ještě pořádně nasnídat. Snídaně je základ!“ – ozývá se z kuchyně - mezitím co naposledy balíme naše batohy. Neodmlouváme, protože naše cesta bude dlouhá a únavná a vůbec, takové nabídky se neodmítají. Taras servíruje na stůl všemožné cereálie, mussli a ovoce všeho druhu a ještě na poslední chvíli nám radí kudy jet a jak se nejlépe a nejrychleji vymotat z města.„Víte co, určitě nejezděte spodem. Normálně to vemte zpátky přes Kaunas a pak dolů na Suwałki.

„Tak kam máte dneska namířeno ? – „Určitě se chceme podívat do Trakai. Každý kdo nás vezl nám říkal, že je to jedno z nejhezčích míst v Litvě. A potom si odpoledne projdeme Vilnius a dovalíme večer, jo ?

Probouzíme se v obýváku a naši běloruští kamarádi ještě spí. Balíme potichu věci a přesunujeme se do kuchyně, kde stejně jako před týdnem, leží na stole vzkaz: „Moc ráda jsem vás viděla. Držte se na cestě a opatrujte se! Třeba se ještě někdy uvidíme. Anita.“ Sami moc nevíme jak máme na cár papíru odpovědět a tak si říkáme, že jí po příjezdu domů pošleme pohled a vůbec všechno, co k tomu patří.

Budíme se těsně před osmou. Slyšíme cinkání lžiček a talířků a je nám pomalu jasné, co se bude dít. Taková malá repríza včerejšího dopoledne. „Pojďte ke stolu, máte tady poslední tallinnskou snídani na cestu.“ Vylézáme ze spacáku a neváháme ani chvilku a spolu s bráchou Moniky, který pracuje na rekonstrukci jejího bytu, se pouštíme do fantastické snídaně složené ze smažených vajec a salátu s hříbky.

„Jak jste se vyspali? Ještě jednou se omlouvám za ten rozbombardovaný byt, ale rekonstrukce vyšla zrovna na prázdniny“. Venku je pod mrakem, ale na provizorním stole v rozbité a zaprášené kuchyni je přichystaná snídaně a teplá káva. „Pojďte tady, snídaně je na stole.“

„Já se jdu jenom projít. Nikam nepospíchej a klidně spi. Je teprve šest“ - říkám Véně, nahazuju na sebe teplou mikinu a opouštím stan, který jsme včera večer postavili asi dvacet minut pěšky od přístavu na malém fotbalovém hřišti kousek za vesnicí, kde nás málem sežrali komáři. Během pěti minut, než jsme stan postavili, jsme dostali každý minimálně deset žihadel, ale naštěstí jsme si tím vybrali předplatné a dovnitř do stanu se už pak žádný nedostal.

Probouzíme se na břehu jezera Peipsi. Komárů bylo během včerejšího večera požehnaně, ale naštěstí se nám žádný nedostal do stanu. Noci s těmito kamarády ve stanu nebývají moc zábavné a naše taktika - rychle otevři a zavři stan – a pro jistotu ještě potři repelentem vstupní plachtu – se nám vyplatila na výbornou. Snídáme na karimatce chleba s marmeládou, vaříme černý čaj a necháváme do sebe pronikat ranní slunce. Je nádherně a hladina klidná stejně jako včera. Na obloze modro.

Ela žije na faře už několik let. Sama se svými syny. Manžel od ní náhle odešel a už se nikdy nevrátil. Nikdo neví proč. Byl to prý fajn chlap, i když se rád napil. A ona už nikoho nehledá. Má na starosti faru a starý kostel v malém městečku třicet kilometrů jižně od Tartu a když nám chystá silnou černou kávu a vločkovou kaši s medem na snídani, vypadá vyrovnaně a spokojeně.

Probouzíme se podruhé v Rize. Venku pomalu přestává pršet a v bytě je stejné ticho jako včera. V podstatě stejná situace jako předchozí den, jen s tím rozdílem, že dneska už nemáme v plánu brouzdat největším městem Pobaltí a ochutnávat místní speciality z trhu, který leží nedaleko hlavního nádraží, ale budeme se snažit přesunout co nejvíce na sever a dojet tak k jednomu ze dvou největších Estonských ostrovů Hiumaa nebo Saaremaa.