Svět seniorů

Ela žije na faře už několik let. Sama se svými syny. Manžel od ní náhle odešel a už se nikdy nevrátil. Nikdo neví proč. Byl to prý fajn chlap, i když se rád napil. A ona už nikoho nehledá. Má na starosti faru a starý kostel v malém městečku třicet kilometrů jižně od Tartu a když nám chystá silnou černou kávu a vločkovou kaši s medem na snídani, vypadá vyrovnaně a spokojeně.

„Tak kam máte dneska namířeno?„ - „Určitě se chceme podívat do Tartu a pak sjedem na noc asi k jezeru Peipsi, které budem mít po cestě.“ - „Dobrý plán, ale jezte jezte. Ta kaše se musí dojíst.“ Spolu s jedním z jejich synů si pochutnáváme na tradiční estonské snídani obohacené o domácí marmeládu. „Vezmu vás po snídani do kostela. Na věži si můžete zazvonit. Nosí to štěstí a to budete ještě potřebovat“.

Po výborné snídani se loučíme se zbytkem rodiny a přesunujeme se k evangelickému kostelu, u kterého jsme chtěli včera přespat. Stoupáme po dřevěných schodech nahoru na zvonici a pravidelnými pohyby rozpohybováváme velký zvon kostela. Tohle musí slyšet celé město. Všichni se smějeme a scházíme zpátky dolů. Děláme společnou fotku, měníme adresy a na rozloučení dostáváme křížky na čelo. „Mějte se, držím vám palce“ a my tomu všemu pořád nemůžeme uvěřit. Na tohle setkání budeme ještě dlouho vzpomínat.

Přesunujeme se na hlavní. Po pár minutách na stopu nás jeden z místních borců posouvá až do centra druhého největšího města země – historického a universitního Tartu, které bylo v 19. století kolébkou národního obrození a je sídlem první estonské university (druhé nejstarší v severských zemích). Tartu je kopcovité a působí na první pohled příjemně. Z vrchu Tomemagi se spouštíme do centra na hlavní náměstí Raekoja plats v jehož blízkosti je největší koncentrace obchodů, restaurací a úřadů.

Kupujeme si zmrzlinu a procházíme přes most na druhý břeh řeky Emajogi na blešák, který je v plném proudu. Staré videokazety, hadry, cetky, videa, náušnice, second hand, až nám z toho jde hlava kolem a raději to stáčíme zpátky do centra ke kostelu sv. Jana, z jehož věže je nádherný výhled na celé město. V jednom z parků děláme provizorní oběd a kolem druhé vyrážíme zpátky za město – pokračovat dál v naší cestě.

Stotisisícové Tartu příjemně překvapilo. Celkem začínám závidět kamarádovi, který tady bude letos studovat a píšu mu to hned obratem do smsky. Odpovídá „Uz se tesim“. Má na co. Po hodině se vymotáváme z nejistých uliček v blízkosti centra a nacházíme konečně správný směr tam, kam chceme - na Mustvee. Další hodinu pak šlapeme na výpadovku v domnění, že už ji brzo najdeme, ale cesta nemá konce. Jediné, co nás aspoň tak trošku povzbudí, jsou slova jednoho místního lokála: „Už jenom asi dva kiláky tímhle směrem. Tam se setkávaj všechny cesty, tam to budete mít dobrý“ a nezbývá nám nic jiného, než mu věřit.

Tří a půl hodinové trápení zakončujeme zvednutým palcem u cesty a během pár minut sedíme na zadním sedadle u manželů, kteří se vrací z víkendového pobytu v Rize. Sdílíme zážitky, posloucháme historky z dovolené a necháváme se vysadit v malé půvabné pobřežní vesničce Raja - jen 8 km jižně od Mustvee. Vesnice má jen jednu ulici a starý dřevěný kostel se vzácnými ikonami z 19. století. Dříve tu bývala údajně i proslulá malířská škola. Dnes je tu jen klid ve kterém se zastavil čas. Přecházíme na břeh a kocháme se pohledem na vyklidněnou hladinu Čudského jezera (Peipsi), které připomíná spíše moře než jezero.

Předchozí díly: