Svět seniorů

Probouzíme se na břehu jezera Peipsi. Komárů bylo během včerejšího večera požehnaně, ale naštěstí se nám žádný nedostal do stanu. Noci s těmito kamarády ve stanu nebývají moc zábavné a naše taktika - rychle otevři a zavři stan – a pro jistotu ještě potři repelentem vstupní plachtu – se nám vyplatila na výbornou. Snídáme na karimatce chleba s marmeládou, vaříme černý čaj a necháváme do sebe pronikat ranní slunce. Je nádherně a hladina klidná stejně jako včera. Na obloze modro.

Kolem deváté balíme všechny věci a jsme připraveni pokračovat v naší cestě dále na sever. Cíl: národní park Lahemaa ležící necelých 70 km východně od Tallinnu. Nemáme vodu a tak se ještě zastavujeme hned v prvním domě po cestě doplnit naše zásoby. Starší dvojička Rusů nás zve okamžitě dovnitř: „Zachadite! Atkuda vy? Kofé bůděte?“ A tak si dobrou hodinku a půl povídáme na zahradě o životě Rusů žijících v Estonsku, o výhodách a nevýhodách Evropské unie a taky o tom, jak se kdysi cestovalo a jaké je to teď. Při rozlučce fasujeme na cestu plnou zavařovačku kvašáků a každý po hlavičce česneku. Rusové vědí, co je dobré.

Dalších šest kilometrů pěšky na hlavní cestu zvládáme zcela bez problémů. Jediným oříškem je provoz. Cesty jsou v těchto krajích prořídlé a frekvence projíždějících aut je podobná jako před několika dny v lotyšské Kolce. Páté auto nás ale po necelé třičtvrtě hodině posouvá za Rakvere na hlavní silnici vedoucí až do Tallinnu a po dalších deseti minutách stání na nepřehledném místě kousek za výjezdem z města nás bere rodina, která nakonec přehodnocuje plány a dělá si prodloužený výlet až do Viitny, do města, ze kterého je nejlepší přístup do národního parku Lahemaa, který je naším dnešním cílem.

Ještě před vstupem do parku děláme malou obhlídku okolí a vybíráme si krátkou 2,5 km trasu Viitna vedoucí skrz lesy kolem ledovcových jezer, abychom se po dvou hodinách vrátili na stejné místo a mohli vkročit do největšího estonského národního parku, který se rozkládá při pobřeží s hlubokými zářezy zálivů a několika poloostrovy. Park byl založen roku 1971 a byl to vůbec první národní park v tehdejším SSSR a vedle přírodních krás pobřeží, lesů, jezer, řek a močálů je zde k vidění i mnoho historických, archeologických a kulturních zajímavostí.

Kráčíme lesní cestou a stopujeme auto na nejbližší 8 km vzdálené orientační místo parku – Palmse, kde se nachází návštěvnické centrum, ve kterém fasujeme mapy všeho druhu, ale hlavně nádherný restaurovaný zámek, okolo kterého se rozprostírá park založený už ve středověku s chovnými rybníky. Necelou hodinu se procházíme zámeckými zahradami a pak se vracíme zpátky na vychozí bod a pokračujeme v naší cestě.

Cíl: přístav Vergi vzdálený asi 25 km od severovýhodně od Palmse se zastávkou v pobřežním městečku Vosu s dlouhými písečnými plážemi. Pokračujeme pěšky s tím, že budeme cestou stopovat, ale jak už to v těchto končinách bývá, jdeme víc než dvě hodiny pěšky a místo aut kolem nás projíždí jen pár uřícených cyklistů. Těžké batohy se celkem pronesou, ale po deseti kilometrech chůze máme štěstí a zastavuje nám vedoucí dětského tábora ve Vosu.

Moře a písek jsou nám dokonalou odměnou. Koupeme se, ležíme v písku a necháváme do sebe narážet vlny. Odpočíváme, děláme spoustu fotek a nabíráme nové síly na cestu do Vergi. Kolem šesté zvedáme kotvy a vydáváme se pěšky dál. Máme štěstí, protože po dvou kilometrech nám sám od sebe zastavuje starý rybář a posouvá nás asi o 6 km dál. „Aspoň jsem vám ušetřil hodinu chůze. Teď už to máte kousek. Za necelou hodinku jste tam.“ A má úplnou pravdu.

Před osmou vcházíme do malého městečka a vydáváme se směrem k přístavu, který je jedinou námořní spojkou celého parku. O půl hodiny později už sedíme na obrovském molu. Máme roztaženou karimatku a vaříme večeři. Cíl splněn. Obloha se pomalu červená a do přístavu připlouvají poslední zbloudilé lodě.

Předchozí díly:

Následující díly: