Svět seniorů

„Já se jdu jenom projít. Nikam nepospíchej a klidně spi. Je teprve šest“ - říkám Véně, nahazuju na sebe teplou mikinu a opouštím stan, který jsme včera večer postavili asi dvacet minut pěšky od přístavu na malém fotbalovém hřišti kousek za vesnicí, kde nás málem sežrali komáři. Během pěti minut, než jsme stan postavili, jsme dostali každý minimálně deset žihadel, ale naštěstí jsme si tím vybrali předplatné a dovnitř do stanu se už pak žádný nedostal.

Nemůžu usnout a tak se jdu ještě rozloučit s ruskou posádkou, se kterou jsme se včera večer v přístavu seznámili a povídali si dlouho do noci o cestování na lodi a o našem cestování stopem. Zakotvili jako poslední, ale vyráží jako první. Mají ideální podmínky. Trošku fouká a obloha je jasně modrá. Bude hezky. Stíhám ještě před vyplutím krátké pozvání na čaj a pak už si přejeme jen to nejlepší na cestě, protože máme společný cíl – dorazit dneska do hlavního města Estonska - Talinnu.

Dělám poslední fotky ranního přístavu ve Vergi, mávám o stošest ruským yachtařům a vracím se pomalu zpátky za Vénou, která se už probudila a balí si na karimatce před stanem věci zpátky do batohu. „Nemáme skoro nic na jídlo a ten malý obchůdek se otevírá až v deset, tak dáme aspoň čaj a budem pokračovat v cestě.“ V tom vychází z domu jedna paní. Jde nám naproti a říká: Dobré ráno, vy jste tady dneska spali?“ Čekáme, že si nás podá, protože hřiště je asi ještě její pozemek, ale místo toho se s námi dává do řeči a zve nás k sobě domů na snídani.

„Takže z Česka, jo? Asi před pěti lety tady spal taky jeden Čech, co cestoval stopem.“ Ještě před tím, než se stačíme vzpamatovat, před námi stojí sklenice s džusem, obložené chleby a černá káva. „Mám ráda cestovatele jako jste vy. Jak dlouho jste na cestě, kde spíte a kam teď máte namířeno?“ Převypravujeme celý náš příběh trvající už čtrnáct dní a postupně se ke stolu přidává i zbytek rodiny. „Nechcete zůstat ještě na noc? Mám tady za domem malou chatku akorát pro dva.“ My slušně odmítáme a říkáme, že dneska míříme do Tallinnu, kde máme domluvené spaní přes Hospitality. Vyměňujeme si adresy, loučíme se a pokračujeme po cestě pěšky do malé rybářské vesnice Altja kolem kamenného skanzenu a starých rybářských boud.

Venku je vedro jak blázen a poslední tři kilometry cesty pokračuju už jen v trenýrkách. Hned při první příležitosti v malebné vesničce odbočujeme směrem k písečným plážím a chladíme se v moři. Nikde nikdo. Je doba oběda. Rackové křižují oblohu a sluneční paprsky se odrážejí od hladiny a vytvářejí před očima zvláštní obrazce. Dokonalé místo na víc než dvouhodinový odpočinek. Naposledy se chladíme v moři a pokračujeme dál v cestě směrem k bobří stezce nedaleko Oandu. Skoro dvoukilometrová trasa nás vede kolem bobřích hrází a zpustošené části lesa. Žádného ze syčáků jsme ale při činu nenačapali (je doba oběda) a tak pokračujeme další čtyři kilometry pěšky nádhernou krajinou do Sagadi, kde se nachází další zrestaurovaný německý zámek v jehož zahradách vaříme jedno z posledních instantních jídel, které máme. Kuře na paprice sice nechutná jako kuře na paprice, ale jsme rádi, že jsme naplnili naše hladové žaludky a jak jinak než pěšky pokračujeme dál.

Zámek je oblíbeným místem turistů a tak se nám daří stopnout auto přímo do Viitny, na okraj národního parku, ze kterého můžete stopovat dál na hlavní cestě do Tallinnu. „Tallinn se vám bude líbit. Je to nádherné město. Mějte se a užijte si ho,“ zaznívá, když se loučíme a zavíráme kufr od auta a během deseti minut už jedeme s dalším řidičem přesně tam, kam chceme. Píšeme cestou Monice z Hospitality, že jsme na cestě a že kolem osmé budeme ve městě a ona nám obratem odpovídá, že na nás bude čekat kolem půl deváté v centru pod hodinami na Raekoja plats. Máme vyhráno. Další dvě noci strávíme v hlavním měště Estonska – v moderním, ale i středověkém Tallinnu.

Předchozí díly:

Cestování po Pobaltí 2011: (12) Tartu a jezero Peipsi

Cestování po Pobaltí 2011: (13) Lahemaa

Následující díly:

Cestování po Pobaltí 2011: (15) Tallinn