Svět seniorů

Budíme se těsně před osmou. Slyšíme cinkání lžiček a talířků a je nám pomalu jasné, co se bude dít. Taková malá repríza včerejšího dopoledne. „Pojďte ke stolu, máte tady poslední tallinnskou snídani na cestu.“ Vylézáme ze spacáku a neváháme ani chvilku a spolu s bráchou Moniky, který pracuje na rekonstrukci jejího bytu, se pouštíme do fantastické snídaně složené ze smažených vajec a salátu s hříbky.

„Tak kam máte dneska namířeno?“ – ptá se brácha – a my mu vysvětlujeme, že bychom se chtěli podívat na jeden z Estonských ostrovů – Hiiumuu anebo Saaremuu, které jsme při cestě sem minuli, protože jsme místo na západ zahnuli na východ a pak dále pokračovat přes Rigu a litevský Šiauliau do hlavního litevského města Vilniusu. „To bude naše konečná, pak už pojedeme jenom dolů.“ A on pokyvuje hlavou a říká ať si ještě přidáme a radí nám, jak se dostat co nejlépe na výpadovku směrem na Haapsalu, ze kterého vyjíždějí lodě na ostrov Hiumaa, který je prý lepší a poklidnější než jeho jižní brácha.

Po snídani balíme věci, děkujeme Monice za všechno, co pro nás během dvou uplynulých dní udělala a loučíme se s našimi novými tallinnskými kamarády s tím, že má u nás na Moravě dveře vždycky otevřené. „Tak ahoj“ a padesát dvojka nám jede kousek od baráku až tam, kam potřebujem. Během hodiny už stojíme s legračně zvednutým palcem u cesty a čekáme až nám a naší cedulce s nápisem Haapsalu zastaví nějaký parádní šofér.

Čtyřicet minut je celkem dlouhá doba a tak stačíme posvačit a během dalších dvaceti minut se bavíme tím, jak nám většina řidičů ukazuje, že jede jiným směrem. Po hodině a čtvrt čekání děláme zásadní rozhodnutí a nejzajímavější na tom všem je, že nás napadlo jen tak nezávisle na sobě. „Tyjo, nevypustíme ten ostrov? Viděli jsme toho už hodně a nemusíme vidět za každou cenu všechno. Nemyslím si, že by to tam bylo o dost jiné než třeba v tom národním parku, kde jsme byli před pár dny.“

A tak měníme ceduli a během pěti minut je naše rozhodnutí potvrzeno zastavením auta do pátého největšího estonského města Pärnu, které je významným prázdninovým letoviskem nejenom díky svým lázním, ale i díky své poloze a dlouhým písečným plážím. Ve městě je po obědě a my máme před obědem a tak zevlujeme a hledáme alespoň nějaký malý obchůdek, kde bychom mohli koupit něco na jídlo. Daří se nám.

Kolem třetí vyrážíme načerno autobusem za město a hledáme na rozbombardované silnici místo, kde by nám mohl někdo zastavit. Vidíme před námi dvě skupinky stopařů s cedulí Riga a zařazujeme se poslušně do řady. „Tady to bude asi na dlouho, co?“ , ale během patnácti minut jsou skupinky pryč a teď jsme na řadě my. Nemáme prablém, zvedáme palec a odjíždíme jako králové během pěti minut v nablýskaném bavoráku.

„Tak kam to bude, cestovatelé? Jedu do Rigy na letiště.“ – „Nám je to celkem jedno, vracíme se pomalu domů, takže klidně do Rigy“. Kecáme klasicky o cestování, o politice, o práci, o tom jak všichni Estonci raději létají do Rigy než do Tallinnu, protože je to dvakrát levnější a během nekonečné cesty po pobřeží děláme pár zastávek na jídlo a na kafíčko. Při té poslední se spustí takový liják, že nestíháme pomalu ani naskakovat do auta.

„V rádiu hlásí obrovskou bouřku“ – a rádio má tentokrát pravdu. Obloha je šedá stejně jako paneláky na sídlištích, vítr naráží do všeho kolem dokola takovou rychlostí, že převrací odpadkové koše a déšť je tak silný, že musíme jet krokem. Padesát kilometrů před Rigou měníme naše plány „s přespáním někde ve stanu“ a píšeme raději Anitě z Hospitality, u které jsme před týdnem spali, jestli bychom nemohli přespat ještě jednu na jednu noc v jejím parádním bytě nedaleko centra. „Pokud vám nebudou vadit v pokoji dva běloruští nováčci – cestovatelé z Minsku, tak doražte“. Posledních třicet kilometrů kolem nás lítají blesky co deset vteřin.

Nic podobného jsem snad v životě ještě nikdy neviděl. Nevidíme na cestu, nevidíme na cedule, nevidíme skoro vůbec nic. Jenom elektrizující čáry na obloze a svítící červená světla mlhovek aut jedoucích v zácpě před námi. Letiště je naštěstí na dosah a dorážíme do cíle včas. Andrei stíhá letadlo a my stíháme těsně před půlnocí poslední autobus do centra. Máme vyhráno.

Střih. Sedíme u Anity, pijeme teplý čaj a jíme nejlepší rizoto na světě. Vyprávíme jí a našim běloruským spolubydlícím, co se za uplynulý týden událo a popisujeme jim celou (už včerejší) strastiplnou cestu do Rigy. Je pár hodin po půlnoci, Véna usnula v sedě a venku se už začíná pomalu rozednívat.

Předchozí díly:

Cestování po Pobaltí 2011: (14) Z národního parku do hlavního města

Cestování po Pobaltí 2011: (15) Tallinn

Následující díly:

Cestování po Pobaltí 2011: (17) Přes Šiauliau do Vilniusu