Svět seniorů

„Tak kam máte dneska namířeno ? – „Určitě se chceme podívat do Trakai. Každý kdo nás vezl nám říkal, že je to jedno z nejhezčích míst v Litvě. A potom si odpoledne projdeme Vilnius a dovalíme večer, jo ? – „Mám nachystat něco dobrého ?“ – „Víš co, necháme se překvapit“. Sedíme u stolu, snídáme skvělé Tarasovy toasty se šunkou a salátem a kolem osmé vyrážíme společně na autobusovou zastávku před barákem. Taras jede do práce a my na výlet. Ještě předtím než odjíždíme dostáváme instrukce jak se neztratit na místním autobusáku a o půl hodiny později už stojíme jednou nohou v autobuse směr Trakai.

Bývalé hlavní město je oblíbeným výletním cílem všech cestovatelů a přeplněný bus je toho jasným důkazem. Dvaceti osmi kilometrovou trasu přeplněnou zácpami zvládá šofér na výbornou a kolem desáté si už kupujeme v místním kiosku za pár kaček točenou zmrzlinu. Trakai je malé a tiché město v půvabné oblasti jezer a ostrovů. Je centrem národního parku a díky své poloze a historii také jedním z nejnavštěvovanějších a nejvýznamnějších míst celé Litvy. Ve středověku bylo sídlem litevských vládců, dnes přitahuje turisty z celého světa svou malebností a nejstarším dochovaným vodním hradem v Evropě. Procházíme se podél jezera, fotíme zrestaurovaný hrad z červených cihel ze všech stran a pozorujeme loďky plující kolem malých ostrůvků. Je to fantastické místo a vůbec se nedivíme všem těm lidem, kteří říkali, že tohle je jedna z největších perel celé Litvy. Stíháme u jezera ještě posvačit a kolem druhé se vracíme malým mikrobusem zpátky do Vilniusu a vysedáme poblíž starého města. Začíná mrholit. Duše města se pomalu odkrývá a siluety poseté věžemi pravoslavných a katolických kostelů jsou působivé a překrásné.

Nejstarší evropské barokní staré město ožívá a je tak citlivé a křehké, že ho UNESCO vyhlásilo památkou světového dědictví. Socha Franka Zappy stojí přesně tam, kde by měla a duch svobody a odporu z dob sovětské okupace visí ve vzduchu. V tmavých dvorech svítí nezvyklá světla a stará podloubí rámují život úzkých dlážděných uliček. Dostáváme se na Katedrální náměstí, které je nejlepším výchozím bodem a stoupáme stezkou přes park vedle náměstí na 48m vysoký vrch Geminidas, ze kterého je nejlepší výhled na celé město. Kostely, náměstí, kostely a zase kostely. Odbíjí sedmá, město se rozeznívá do všech světových stran a my sedíme nad ním na kamenné zdi a posloucháme živý koncert místního zvonkového orchestru.

Další z nezapomenutelných chvílí je na dlani a cestou zpátky přes náměstí si kupujeme nejdražší čtvereček čokolády v nejdražší kavárně ve městě. Tenhle život je sladký, ale staré židovské město, které Vilniusu vyneslo titul „litevský Jeruzalém“ (v předválečném Vilniusu žila jedna z předních evropských židovských komunit a město vděčí za svou historii právě židovské kultuře) hořkne na jazyku při vzpomínce na minulost. Ze sta synagog zůstala pouze jedna a to jen díky tomu, že ji nacisté užívali jako zdravotnický sklad. Všechno je ale vepsáno ve zdech a ulicích a samotnou atmosféru židovského města, která koluje v téhle čtvrti už nikdo nevymaže.

Vracíme se pomalu na autobus. Otáčíme se a díváme se jak si úzké klikaté uličky, skrytá nádvoří a staré kostely zachovávají atmosféru minulých staletí a je nám jasné, že se podobné momenty, během naší cesty, už nebudou opakovat. Tohle je konec a zároveň i začátek. Důstojná rozlučka ve velkém stylu. Od zítřka se už totiž definitivně vracíme domů…. Šofér nastartoval autobus, típnul cigáro o popelník, zavřel dveře a šlápl v pravý čas pomalu na plyn…

Předchozí díly:

Cestování po Pobaltí 2011: (16) Nečekaná cesta do Rigy

Cestování po Pobaltí 2011: (17) Přes Šiauliau do Vilniusu

Následující díly:

Cestování po Pobaltí 2011: (19) Cesta zpět a nejlepší šofér na světě