Svět seniorů

„Pojďte se ještě pořádně nasnídat. Snídaně je základ!“ – ozývá se z kuchyně - mezitím co naposledy balíme naše batohy. Neodmlouváme, protože naše cesta bude dlouhá a únavná a vůbec, takové nabídky se neodmítají. Taras servíruje na stůl všemožné cereálie, mussli a ovoce všeho druhu a ještě na poslední chvíli nám radí kudy jet a jak se nejlépe a nejrychleji vymotat z města.„Víte co, určitě nejezděte spodem. Normálně to vemte zpátky přes Kaunas a pak dolů na Suwałki. Dolů je to sice kratší, ale tady tohle je hlavní tah.“ – a návdavkem fasujeme ještě podrobný plán se zastávkami autobusů, které nás dovedou až na výpadovku na Kaunas. „Díky moc za všechno, kamaráde“ - nahazujeme batohy a loučíme se s tím, že se máme ozvat až dojedeme domů. „Dáme vědět, neboj. Drž nám palce a dík“ a venku v trafice před barákem si za poslední drobáky kupujeme lístek a odjíždíme dvaačtyřicítkou do města, abychom pak ještě dvakrát přesedli, ztratili se na autobusáku a potkali revizora, který měl stejně parádní knír jak legendární Čmaňa Zedníček. Poslední zastávka. Vystupovat ! A náš flek zeje prázdnotou a auta kolem projíždějí minimálně stovkou, takže nám tady buď nezastaví nikdo anebo už vůbec nikdo. Půl hoďky čekání nám zpestřuje silný studený vítr okořeněný mrholením a v tom najednou asi 200 metrů před námi zastavují dva kamióny.

Běžím dopředu, co nejrychleji to jenom jde, za šoféry v tandemu, kteří si dali smluvený signál na cigárko přes vysílačku a ptám se: „Dobrý den, promiňte, jestli otravuju, ale myslíte, že byste nás mohli kousek posunout směrem na Kaunas ?“ - „Jasně, my jedem na Suwalki, vezmem vás. Jste dva ? Tak každý do jednoho kamiónu, jo ?“ a už sedíme v teple a po celou cestu do Kaunasu dáváme ty nejlepší frky přes nejlepší vynález na světě – vysílačku polských šoférů - když v tom najednou před námi jede kamión s českou poznávací značkou. „Víš co, nepředjížděj ho ještě. Napíšu mu vzkaz na ceduli a až ho budem pak předjíždět, přitisknu ji na sklo a ty zatroubíš, aby si toho všimnul, jo?“ A po chvilce už jedeme vedle něho a kopírujeme přesně na milimetry jeho terén. Šofér troubí o stošest a on si pomalu čte vzkaz : „Ahoj, jsme dva češi a jedeme domů. Nevzal byste nás ?“ a pak se směje, kýve hlavou a ukazuje, že zastaví na nejbližší benzínce. YES ! Radujeme se jak blázni, dáváme vědět těm za náma, co se nám právě podařilo vykomunikovat a za deset minut už přehazujeme věci z jednoho kamionu do druhého a dlouho se pak ještě všichni smějeme tomu, za jakých okolností tady teď všichni stojíme. Dokonalý stopařský fígl. Loučíme se s Poláky, přejeme jim šťastnou cestu a pokračujeme dál. 

„Čau, já sem Láďa. Na čáře dáme přestávku na oběd, ale jinak pojedu furt, co to dá. Jsem už skoro dva tejdny na cestách a chtěl bych bejt brzo doma“. A myslím, že mu moc dobře rozumíme. „Šéf je svině, poslal mi málo peněz na benzín a tak sem kysnul skoro tejden v Minsku než mi nějaký došly“ a kouří do toho levné ruské cigára bez filtru a celou cestu už jede skoro zpaměti. „Jezdím tady posledních deset let. Znám to tady líp než svý boty“ a na čáře dává klobásu jak pán, spí půlhoďky na volantu a jede dál a šlape na pedál. V noci si vybírá ty nejlepší zkratky, kouří jedno cigáro na druhým a povídá ty nejlepší historky z kamioňáckého prostředí. Během pár hodin známe celý jeho život a po půlnoci si s ním povídám už jenom já. Véna to vzadu zabalila a mým úkolem je teď neusnout, abych na něj alespoň občas promluvil a přesvědčil se, že to nezabalil taky… .

Střih. . Hraniční přechod Boboszów. Pět hodin ráno. Nikde nikdo. Jdeme dál po prázdné cestě a krajina je zahalena do řídké mlhy. Ozve se pípnutí telefonu a nová smska začíná větou „Vítejte v Česku“…

Předchozí díly:

Cestování po Pobaltí 2011: (17) Přes Šiauliau do Vilniusu

Cestování po Pobaltí 2011: (18) Trakai a Vilnius

Následující díly:

Cestování po Pobaltí 2011: (20) Závěr