Svět seniorů

Je sedm hodin ráno. Slunečno. Vítr okolo tří metrů za sekundu. Bio zátěž stupeň číslo jedna. Svět venku se začíná pomalu probouzet a šňůry na balkóně zápasí s větrem, který naráží do našeho oblečení. Museli jsme si ho včera rozvěsit kam se jen dalo. Déšť je totiž nepříjemný kamarád na cesty, ale někdy bodne. Bytem voní čerstvě umletá káva, Migle připravuje snídani a Véna si v koupelně zpívá písničky od jedné slovenské kapely, jejíž název si nemůžu nikdy zapamatovat. Ideální páteční dopoledne.

Dojem kazí jen to, že to po těch třech dnech v dešti odnesly moje záda a nemůžu se moc narovnat. Klasický houser. Určitě z prochladnutí. Mívám s tím občas problémy, ale snad to nějak rozchodím. „Napsala jsem ještě včera večer jedné kamarádce z Klaipédy jestli byste u ní nemohli dneska přespat, tak uvidíme. Nemá totiž doma internet a odpoví ihned, co přijde do práce. A to by mělo být tak během půlhodinky.“ Děkujeme, ale neděláme si o sebe starosti, protože víme, že kdykoliv a kdekoliv můžeme přespat ve stanu.

Podle mapy to máme z Kaunasu do Klaipédy kolem dvou set kiláků. A rovnou po dálnici. Dojídáme zapečené bagety a balíme pomalu věci. Čmáráme na karton nápis třetího největšího litevského města a necháváme Migle na stole hromadu českých sladkostí za to, jak se o nás hezky postarala. Bedničky od počítače oznamují příchod nového mailu a Migle nám říká : „Zapište si tuhle adresu. Kámoška má v Klaipédě volný byt po babičce, můžete v něm zůstat jak dlouho chcete. Jela teď na dva měsíce do lázní. Napište jí pak až dojedete, kde jste a ona vám předá klíče“. Wow! Paráda. Jsem celkem rád, že budeme dneska spát pod střechou. Záda si žádají teplo a klid, ale karta nám jde pořád stejná.

Migle nám ještě jako bonus nabízí odvoz na výpadovku nedaleko níž se nachází jedno z nejtragičtějších míst litevské historie – Devátá pevnost. Pevnost, která byla postavena na konci 19. století jako opevnění západní hranice carské říše, ze které za druhé světové války udělali nacisté tábor smrti. Bylo zde zavražděno asi 80 000 lidí včetně většiny kaunaských Židů. Později ji Stalinovi pochopové používali jako vězení a popraviště. Na místě masových hrobů stojí monumentální sochy a muzeum dokumentuje nacistické hrůzy páchané proti Židům a také materiály o sovětských zvěrstvech vůči Litevcům. Stojíme na parkovišti, lapáme po dechu, jsme zticha a kousek od nás po dálnici projíždějí auta tam a zpět. V jednom směru do Klaipédy a v druhém do Vilniusu. Loučíme se s Migle a ještě jednou děkujeme za všechno a zveme ji k nám do Česka.

Nahazujeme batohy, procházíme skrz podchod na správnou stranu dálnice a zařazujeme se za pětici stopařů před námi. Jsme opět na cestě. Záda bolí jak blázen, ale uklidňuje mě představa, že si večer lehnu, Véna mi udělá teplý zábal a ráno už to bude snad lepší.

Po necelé čtvrthodině nám zastavuje jako prvním a posledním v lajně z celé pětice stopařů auto. „Jo, do Klaipédy jedu, nasedněte a věci si hoďte do kufru.“ A už si to dáváme stodesítkou, jak mají Litevci na dálnicích dovoleno jezdit, do známého přístavního města, které spojuje Litvu se Skandinávií linkami trajektů. Po dvou hodinách vysedáme v centru města a jdeme se projít k přístavu, ze kterého je vidět část pevniny poloostrovu, přírodního úkazu a národního pokladu Litvy - Kurská kosa. Místa, kam máme zítra namířeno a kde chceme strávit celý víkend.

Vytáčím uložené číslo a Dalia v telefonu nám říká, že máme počkat a že si nás vyzvedne v přístavu. Sedíme na lavičce, trajekty odjíždějí a přijíždějí co patnáct minut a byt, ve kterém budeme dneska spát, má prý skvělý výhled na město. Začíná se stmívat a chlápek vedle nás si zapaluje další cigaretu. Možná večer sprchne…

Předchozí díly:

Cestování po Pobaltí 2011: (1) Máme všechno?

Cestování po Pobaltí 2011: (2) On the road

Cestování po Pobaltí 2011: (3) Cesta do Kaunasu

Cestováni po Pobaltí 2011: (4) Kaunas

Následující díly:

Cesta po Pobaltí 2011: (6) Kurská kosa