Svět seniorů

 Jsme u nejlepších lidí na světě. Večer jsme měli na uvítanou parádní domácí pizzu a avokádový salát a pak si povídali skoro až do rána a poslouchali při tom staré jamajské desky ze sedmdesátých let. Bydlíme třicet kilometrů od Lisabonu v jedné malé vesničce kousek od Atlantského oceánu. Říká se tady tomu Cascais a naši noví kamarádi a hostitelé Eduardo a Joanna se o nás starají tím nejlepším možným způsobem. Ještě včera večer během cesty z Vila Franca nás upozorňovali a říkali: „Víte, to naše bydlení je takové trošku, no…netradiční. Pár lidí, co bylo u nás, s tím mělo problém. Však uvidíte, nechte se překvapit“, aby po pár minutách s námi zjistili, že kopeme za stejný tým. A to byl i další důvod proč si tohle místo tak zamilovat. Eduardo a Joanna jsou velice zajímaví lidé, volnomyšlenkáři.

Vymykají se absolutně tomu, co současná společnost vyžaduje a přináší, odmítají konvenční proudy myšlení, kašlou na trendy a na to, co je podle společnosti „správné a co ne“, a jdou si vlastní cestou – proti proudu a názorům většinové společnosti - za tím, čeho chtějí v životě dosáhnout. Spousta lidí je za to může oškatulkovat a přidělit jim zcela jednoduše bez přemýšlení nálepku „nonkonformní podivíni“ a to už třeba jenom díky tomu, jak vypadají, ale pokud je poznáte blíž, zjistíte, že jsou to neobyčejně silní lidé a osobnosti, kteří přesně vědí co chtějí, akorát k tomu volí trochu jiné cesty než většina z nás. Zůstávají svým způsobem „čistí“ a jejich životní filosofie a postoje přímo vybízí ke kritickému myšlení a nutí ptát se na význam. Je fajn se bavit o různých věcech a o různých tématech s lidmi, kteří to cítí stejně a žijí přitom pár set kilometrů jinde než vy.

Oba dva – Eduardo i Joanna - nemají práci v tom slova smyslu, že by chodili každý den pravidelně od osmi do čtyř do nějakého zaměstnání, ale dělají to, co je baví a mají tak dost flexibilní pracovní dobu. Jednou třeba víc máknou a pracují pár dní i přes noc, jindy si dají týden volno a stráví ho s někým, jako jsme my dva. Volné tempo, žádné velké honění se za penězi. „Kdybych chtěl, tak s tím, co dělám, můžu vydělat tolik peněz, že nemusím už vůbec nic řešit. Myslím, že by to nebylo těžký. Ale tohle by mě nebavilo. O tomhle není život. Nechci vést život tak, aby byl obětován zisku. Stejně jednou dojdeš k tomu, že ty peníze v podstatě nepotřebuješ. Důležitý je to abys ten svůj život žil a nezůstal stát na místě“.

Eduardo má třeba internetový obchod se skateboardy a prkny na surfing a je jedním ze zakladatelů portugalské skate-longboardové scény. Organizuje závody, stará se o internetové stránky, vydává skateový časopis, který je založený čistě na principu myšlenky do it yourself (udělej si sám) a tím je otevřený všemožným názorům a proudům. Nebrání se poskytovat prostor pro seberealizaci dalším čtenářům a vzniká tak věc – časopis - který tvoří více lidí se společnými myšlenkami. A nejlepší na tom všem je, že člověk není pouze konzumentem, ale stává se tak součástí scény, kterou může kdykoliv obohacovat a dále rozvíjet. Organizuje také menší koncerty a pozítří má před sebou setkání s jedním důležitým ministrem, na které čekal přesně pět let. Dostal totiž skvělý nápad a chce na mezinárodní den bez aut přímo v centru Lisabonu v jednom z dlouhých tunelů zorganizovat long-boardový závod. Potřebuje k tomu, aby se na několik hodin uzavřel jeden z mostů a slíbil nám, že nám pozítří, až pojedeme do Lisabonu, všechno ukáže. Joanna příležitostně přednáší na univerzitě o problematice etnických menšin a pracuje už dva měsíce na dokumentu o portugalských kočovných romech. Je také správkyní malé ekologické farmy a veškeré vydělané peníze odsud si vybírá raději v naturáliích, takže se ovoce a zelenina nenakupuje a my tak zkoušíme domácí džusy a věci, které chutnají úplně jinak než u nás…

Bydlíme tedy ve starém domě. Nemáme televizi, jenom provizorní připojení na internet k vyřízení nejzákladnějších věcí, koupelna a záchod je venku hned vedle přístřešku pro psy, které Eduardo a Joanna zachránili, protože je bývalý majitel týral a celý dům je rozdělený na čtyři malé místnůstky, které společně obýváme. Kuchyň, za ní pokoj Eduarda a Joanny, dále místnost s počítačem – taková malá kancelář, kde je na zemi tak akorát místo pro jednoho z nás a za kanceláří sklad věcí s postelí, kde je místo pro druhého. Je to tady malé, ale hrozně fajn a hlavně přirozené. V podstatě je tady všechno, co člověk potřebuje. Nebo ne?