Svět seniorů

 

Dostáváme poslední rady, kam jít a co ochutnat a vyrážíme z centrálního náměstí od radnice nahoru do kopce k Palacio Nacional da Pena, který představuje jeden z nejlepších projevů romantismu 19. století. Palác také patří mezi  tzv. sedm nejvýznamnějších divů Portugalska a my cestou k němu procházíme lesem a obrovskou botanickou zahradou s parkem, ve které nechal nějaký experimentátor vysadit stromy snad ze všech různých klimatických pásem. Tento park je údajně také považován za jeden z nejbohatších parků v Evropě v souboru neobvyklých dřevin z mnoha jiných zemí a kontinentů. To, že je palác jedna z nejvýznamnějších památek na území Portugalska dokazuje i celkem dlouhá fronta u vstupu a nepříliš přátelské ceny pro studenty. Paní u vstupu nám nevěří, že ještě nemáme patnáct a tak platíme paradoxně to nejvyšší možné vstupné (děti do 15-ti let a senioři mají levnější variantu), ale stojí to za to. 

  

 

 Výhled od palácového vrchu na celou Sintru a její okolí je fantastický, stejně jako prohlídka, která nám zabírá víc než dvě hodiny. Jídelny, koupelny, ložnice a další komfortní interiéry střídají úplně geniální chrliči zvenku a my se po dvou a půl hodinách přemísťujeme lesem k obrovskému kamennému kříži, který je položený ještě výše než palác a je odsud skvělý výhled na něj, ale i na město pod ním. Tady už z těch autobusových turistů nikdo nezavítá, nikomu se nechce šlapat do kopce a ještě po neznačené stezce lesem. Užíváme místa a času. Nedokážu si představit, kolik lidí navštíví palác v létě – během sezóny, protože už teď jich bylo relativně dost. 

 

Scházíme pomalu z kopce dolů a přibližujeme se pomalu k prosluněnému a spokojenému městu. V pekárně, kterou nám Joanna doporučila, nakupujeme spoustu dobrot a dokonce i pravý kozí sýr a dáváme pohodu na sympatickém náměstí s výhledem na místní radnici. Všechno nám krásně vychází a Eduardo s Joannou nás nabírají. Ještě předtím, než jedeme domů, se zastavujeme u mysu Roca, který leží 40 km západně od Lisabonu a 18 km západně od Sintry. Jedná se o nejzápadnější pevninský výběžek Portugalska a kontinentální Evropy a je to přesně tak, jak říkal jeden  ze známých básníků: „Tady končí země a začíná moře.“ Fouká silný vítr a celé místo, nad kterým se tyčí maják, má zvláštní atmosféru. 

 

 

Nasedáme zpátky do auta a ještě to není všechno. Eduardo nás veze na svoji nejoblíbenější pláž Guincho beach, kde probíhají nejprestižnější surfové závody v Evropě. „Tohle je moje nejoblíbenější pláž. Jezdím sem skoro každý den. Jen tak, dívat se na vlny.“ A jsme tady tak dlouho, dokud nezapadne slunce. Pláž je plná surfařů , kteří se potápějí do studené vody v kombinézách se svými prkny a my sundáváme boty, vyhrnujeme kalhoty a jdeme bosky po písku směrem k moři. Ty obrovské vlny jsou fantastické. Myslím, že dosahují až pěti metrů a dneska jsou prý jedny z nejlepších podmínek pro surfování. Slunce zapadá, surfaři balí své prkna a my se pomalu balíme taky. Jedeme ještě nakoupit na večeři a vysazujeme Joannu u obchodu. „Budem zpátky tak za půl hodiny, takže nakupuj v klidu. Přijedem tě vyzvednout“ říká Eduardo a bere nás autem na pobřeží a vytahuje z něj tři longboardy. „Pojďte, budem jezdit. Tady je to super místo a navíc u pobřeží. Úplná nádhera.“ A taky že jo. Sjíždíme dlouhé chodníky a promenády jako největší piráti a ten bambusový longboard, na kterém jedu, je neuvěřitelně pružný a reaguje na jakýkoli sebemenší pohyb i povrch. Tohle je jeden z nejlepších zážitků za poslední dobu. A to máme před sebou ještě večeři, na které se bude podávat tradiční Godfish- slaná ryba s chlebovou směsí, bramborem a zeleninou…