Svět seniorů

 Bombeiros nás zachránili. Poskytli nám střechu nad hlavou, půjčili nám každému základní kusy oblečení, protože naše věci z batohu byly i přesto, že jsme na sobě měli pláštěnky, všechny kompletně promáčené a umožnili nám vysušit potřebné věci tak, abychom mohli dneska ráno pokračovat v naší cestě. Měníme plán a místo Évory je našim dnešním cílem Fátima, která je v podstatě na trase při cestě zpět do Porta, ze kterého za pět dní odlétáme zpátky do Karlsruhe. Už nevíme ani jak máme portugalcům poděkovat, ale když míjíme bránu hasičárny tak se na nás všichni usmívají a říkají jen: „Good luck, guys, good luck“ a my jim odpovídáme to samé.

Na to, abychom se dostali na výpadovku směr Fátima, musíme přejít skoro celé město. Neprší, takže nám to vlastně žádné problémy nedělá, stíháme nakoupit i nějaké jídlo na cestu a před velkým mítništěm rozděláváme náš poslední karton a píšeme velkými písmeny Fátima. Během dvaceti minut, kdy se nad námi přehnalo pár rychlých přeháněk, máme štěstí a bere nás jeden německý podnikatel, který se hrozně moc diví, že cestujeme stopem teď – v takovém počasí a takovém ročním období. Říká, že nás rovnou do Fátimy nevezme, ale že nás může hodit do Batálhy, což je blízko poutního místa a my jen přikyvujeme, protože jsme na tohle město dostali už několikrát doporučení.

Dominantou Batálhy, tohoto patnáctitisícového města ležícího v centrálním Portugalsku, je obrovský kostel a dominikánský klášter Panny Marie Vítězné, který je od roku 1983 také zapsán na seznam světového dědictví Unesco. Je to fantastická stavba a pohled na celý klášter je ohromující. Trávíme vevnitř snad skoro celou hodinu, protože je stále na co se dívat – úžasné klenby, kamenné ornamenty, dlouhá chodba a postranní kaple. Před kostelem nabíráme zpátky energii, dáváme si lehkou svačinu a přemýšlíme, co dál. „Nemá cenu stopovat, půjdem pěšky. Do Fátimy je to jenom dvacet kilometrů“ a vyrážíme s batohy na zádech na takovou malou pouť.

Asi po pěti kilometrech jdeme kolem domu s obrovským nápisem „domácí víno“ a už z dálky na nás mává starší pán, že k němu máme jít. I přes to, že neumí ani slovo anglicky chápeme, že si s námi chce dát skleničku vína a zve nás na posezení do své stodoly, kde vytáčí ze dvou obrovských sudů své domácí červené víno. Marek to celé drží svojí minimalistickou znalostí francouzštiny, ale překvapivě rozumíme skoro všemu, co říká a on nám taky. A to nás moc baví. Po hodině se vracíme zpátky na cestu s dalším skvělým zážitkem navíc, stoupáme pořád do kopce a procházíme malé vesničky, ve kterých nás jako první vítají štěkající psi. Je pomalu tma, začíná opět pršet a my jsme po čtyřech hodinách chůze prakticky bez zastavení před branami městečka, které je jedno z nejznámějších katolických míst na světě.

Procházíme městem až k Cova da Iria, což je velké prostranství a přirozený amfiteátr o průměru 500m, kde se odehrávají veškeré mše svaté a modlitební setkání a stíháme ještě jednu z posledních mší svatých. V dešti je nádherně nasvícená gigantická bazilika, ve které jsou uchovány hroby Francisca a Jacinty, dvou z třech dětí, kterým se v roce 1917 zjevila Panna Maria a oba si říkáme, že tohle místo má neskutečně silnou atmosféru. Je škaredě, skoro deset večer a přesto je tady spousta věřících. Po mši svaté se radíme s místním farářem a on nás odkazuje na poutnický dům, který leží kousek od baziliky a který je zřízen pro tyto účely. Kromě správce domu tady vůbec nikdo není. Nikdo neputuje. A tak trávíme večer s ním, vaříme dohromady jídlo a povídáme si o tom, co se nám během cesty přihodilo. „Zítra ráno ještě zůstaneme tady. Půjdeme na mši a pak chceme jet do Tomaru.“ „Do Tomaru? Tak jeďte, tam je to pěkné.“