Svět seniorů

 

Coimbra má okolo 150 000 obyvatel, leží jenom 120 km jižně od Porta, kam se ještě dneska chceme dopravit a sídlí zde i nejstarší universita portugalsky mluvícího světa, založená roku 1290. Je to typické studentské město s uvolněnou atmosférou a pěkným okolím. Venku je kolem osmnácti stupňů, všichni mají krátký rukáv a slunečníky před restauracemi plní svou funkci na výbornou. Dáváme si první zmrzlinu v tomto roce a vystupujeme pomalu z dolního města nahoru, do toho horního, kde se ukrývají ve stínu university i dvě coimberské katedrály. To, že zde žije většina studentů, je znát už jen z výzdoby jednotlivých domů. Pomalované fasády, kreslené obrázky za okny, malé galerie a spousta studentských klubů, barů a hospůdek na každém rohu. Jde vidět, že to tady žije a před obrovskou universitou si aspoň na chvilku sundáváme ty těžké batohy, sedáme na schody a sledujeme ten pohyb kolem nás. 

 

 

Vytahujeme poslední zásoby nakoupeného jídla a nabíráme energii na malou exkurzi university, která patří mezi nejstarší a nejslavnější university na celém světě. Zvonice, která je jejím symbolem, a která je viditelná z jakéhokoliv místa ve městě, je bohužel v rekonstrukci, takže se na ni nemůžeme dostat, ale máme za to lístky do místní katedrály a dále pak do úžasné barokní universitní knihovny. V Bibliotece Joanina, kterou nechal v roce 1720 postavit král Jan V., je ve třech bohatě pozlacených a vyzdobených místnostech uloženo na 300 000 vázaných knih v kůži v mnoha jazycích. Dřevěné skříně, zábradlí a velké sloupy jsou vyrobeny z toho nejkvalitnějšího brazilského dřeva a průvodce nám říká, že je tato knihovna opravdový světový unikát. Točí se nám z toho všeho hlava kolem a musíme to jít vydýchat na chvilku ven. V tom nás napadne, že bychom se mohli jít podívat přímo dovnitř university na nějakou přednášku, ale když už jsme vevnitř a sedáme si na židli jedné z plných přednáškových učeben, tak nás okamžitě vyvádí jeden z matadorů a udržitelů pořádku.

 

„Kluci, tady nemáte co dělat, navíc s takovejma batohama. Běžte ven.“ A my ho posloucháme stejným způsobem jako mladí boxeři svého kouče. Stejně je načase se s Coimbrou rozloučit. Cestou z horního města se zastavujeme ještě v pekárně a pak už jdeme jenom podél řeky – ven z města. Najít výpadovku je trošičku složitější, ale místní chlapi mají dobrý orientační smysl, dobře nám radí a kolem čtvrté odpoledne začínáme stopovat zpátky tam, kde to všechno začalo. 

 

 

Do Porta dojíždíme nadvakrát a za tmy. 80 km stopem a zbývajících 40 vlakem. A je to tak trochu i symbolické, protože vlak jsme za celou cestu využili jenom dvakrát. A to jednou z Porta a podruhé zpátky do něj. „Doma“ u kamarádů nás čeká teplé jídlo a hned po večeři jdeme všichni společně na pivo. Je o čem povídat a my jsme rádi, že jsme ve zdraví dojeli a že se nám to podařilo. Už zítra nás čeká totiž poslední den…