Svět seniorů

 

Přesně takhle jsme si představovali náš poslední den. Žádné závratné tempo, jen všechno to, co bylo doposud zpomalit, zastavit se a uvědomit si to. Sedíme na pláži, pozorujeme lokální surfaře, jak čekají na vlny a usrkáváme portské, které zůstalo dneska ráno stát na stole po včerejším večeru. „Tak rychle to uběhlo, ale bylo to skvělý. Jo, bylo.“ Střídavě svítí slunce anebo je lehce pod mrakem. Přesunujeme se bosky po pláži dál, oceán je studený a obrovské vlny v dáli naráží do skal. Po chvilce narážíme na skupinky starých karbaníků, kteří rozehrávají ten nejlepší open air karetní festival na světě. Připadá nám v ten moment úplně fantastické, jak se místní senioři baví a tráví čas spolu s kamarády u karet, v závětří s parádním výhledem na oceán. Tohle jsou momenty, na které nikdy v životě nezapomenu.

 

 

Procházíme dál směrem k obrovskému majáku, který bojuje sám proti všem vlnám, začíná se lehce stmívat a my se pomalu ale jistě vracíme zpátky do města. Jediná autobusová linka nás veze podél pobřeží až k nejbližší zastávce metra, kterým nakonec nejedeme, protože si chceme ještě celou cestu zpátky až domů projít pěšky. Zabírá nám to hodinu a půl a stíháme se zastavit i v našem oblíbeném basketbalovém klubu na závěr jednoho z tréninků. Doma na bytě balíme všechny věci, vracíme spacák a průvodce a odcházíme na závěrečnou večeři do jedné z nedalekých restaurací. Je nás pět a všichni si hromadně objednáváme to, na co jsme se všichni moc těšili. Místní portskou specialitu Francesinha. Jde o směs asi třech druhů masa (vepřové, uzená šunka, klobása), žemle, smaženého vajíčka a sýru, který je nahoře polit vařící pivní omáčkou, jejíž recept je údajně tajný. Všechno dohromady to vytváří kalorickou bombu a jako příloha se nejčastěji podávají hranolky. Je to moc dobré. Všichni máme dost velký problém tu obrovskou porci dojíst, ale nakonec to zvládneme. Dáváme si závěrečné pivo a všem moc děkujeme za azyl, za pomoc a za to, jak se o nás po celou tu dobu v Portu starali. „Je na čase vyrazit. Díky moc!“a poslední metro stíháme jen tak tak.

 

PS: Do Karlsruhe přilétáme o půl desáté ráno, venku jsou –2°C, sněží a ihned po odbavení začínáme z letiště stopovat do města. Po obrovských peripetiích, kdy jsme ještě kolem čtvrté odpoledne byli stále ve městě a nemohli se odtamtud dostat na správnou výpadovku, přijíždíme okolo druhé ráno do Prahy a ve 4:11 nasedáme na vlak směr Olomouc. Povedlo se nám to. Byl to skvělý výlet…