Svět seniorů

Víťa, náš nový kamarád, kterého jsme předtím vůbec neznali, je kamarád našeho kamaráda Vyzvedl nás na zastávce Campo 24 Agosto. Studuje tady přes Erasmus tělocvik  a hned po přivítání nám říká: "Porto je fantastické město. Bude se vám tu líbit." A my mu už jenom během té patnáctiminutové cesty na byt dáváme za pravdu. Staré domy, přesně takové ty uličky, které máme moc rádi, parádní graffity a nádherné modro-bílé kachle se složitými vzory nejen na církevních stavbách.

Míjíme obrovský trh s věcmi, které u nás nikdy nekoupíme a promýšlíme, kam zajdeme ihned potom, co vybalíme věci a dáme si něco k jídlu. Během chvilky jsme na místě. Barák, který budeme teď po dva dny obývat, je starý a studený, ale fajn věc na tom všem je, že hned naproti je pekárna. Hned zítra ráno si tam půjdeme koupit čerstvé pečivo. To je totiž úplně nejlepší.

A jsme tady! Díky tomu, že bylo vše domluveno tak nějak všelijak a hlavně na poslední chvíli, tak o našem příjezdu neví spolubydlící a jsou docela překvapeni, protože s batohama a dalšíma věcma zabíráme skoro celý obývací pokoj. Ale nevadí jim to, zvou nás ke stolu, vytahují sýry, olivy, portské víno a my už se tady cítíme jako doma. Všichni na jedné vlně. Plánovaná procházka městem je tedy přesunuta na večer a my všem vyprávíme o tom, co se nám přihodilo cestou na letiště a kam máme v plánu jet. Pedro a Hugo poslouchají a přitom jedním okem sledují fotbal, který běží v hlavní vysílací relaci a všechno je tak, jak má být. Mám přislíbený starý spacák, který je sice na léto, ale bude určitě lepší než nic a Víťa nám zase půjčí na cestu svého průvodce.

Je kolem půl deváté a vycházíme ještě na chvilku ven. Scházíme od baráku uličkami tak dlouho dolů, než se před námi otevře hluboké údolí řeky Douro. Vcházíme na jeden z mostů, které vedou přes údolí, a zastavujeme se přesně uprostřed něj. Je tma, začíná pršet a fouká silný vítr. Je tady fantastický výhled na celé město. Jen stojíme, nikdo nic neříká a všichni sledují to, co se děje kolem. Tempo velkého města, blikající světla a ruch, který neustává ani v noci.

Déšť sílí a oblohu začínají křižovat blesky, a tak se pomalu, ale úplně jinou cestou, vracíme zpátky domů. Procházíme přes obrovské a dlouhé náměstí, které je trošku podobné pražskému Václaváku a hospody jsou plné k prasknutí. Fotbal totiž v Portugalsku vládne a je jednoznačně nejpopulárnějším sportem v celé zemi. Všechno tak nějak do sebe zapadá. Má to tady hrozně dobrou atmosféru. Úplně všechno. I ten amatérský basketbalový klub, do kterého jsme zavítali ještě před tím, než jsme šli domů, protože jsme byli úplně mokří a potřebovali jsme se alespoň na chvilku schovat. A to jsme tady teprve pár hodin…