Svět seniorů

 

Pojedeme ten kousek vlakem, necháme se zavést „za město“, protože z tak velkých měst, jako je třeba Porto, se velice těžce stopuje. Najít výpadovku a vhodné místo na stopa, je někdy hodně velký problém. Stojí to i hodně času a to nemluvím o kilometrech, které musí člověk ujít podél svoditel až k sjezdu na dálnici, a tak volíme tu nejjednodušší možnost – kupujeme si 2,15 E jízdenku směr Guiamaraes a hodinu a půl se vezeme parádním vlakem, který zastavuje ve všech stanicích a zastávkách. 

 

Začíná pomalu poprchávat, okna jsou pokreslena kapkami a průvodčí nosí takový oblek, že by se za něj nemusel stydět ani ve stylovém kasinu. Jsme konečně tady. O Guiamaraesi se často hovoří jako o kolébce portugalského národa. Narodil se tu historicky první portugalský král Alfons I. a střed města, které má okolo 50-ti tisíc obyvatel, je od roku 2001 pro svou historickou hodnotu zapsán na seznam světového dědictví Unesco. 

 

Guiamaraes je jedním z těch menších měst, které člověk, když jede do Portugalska, musí vidět. Už jenom proto, že to dříve bylo hlavní město a už jenom proto, jaké to město ve skutečnosti je. Procházíme se středověkým centrem, vcházíme a vycházíme z kostelů a zastavujeme se u místního muzea, o kterém nám průvodce říká, že stojí určitě za vidění. Nechceme moc utrácet, ale když už jsme tady, tak jdeme. A vyplatilo se. Sympatická a hlavně hezká studentka na vstupu nás pouští oba dva zadarmo a říká nám, že jsme vůbec první češi, kteří tady letos zavítali. 

 

Součástí muzea, které je plné středověkých obrazů, nábytku a církevních památek, je i výstava prací mnišského řádu kovářů. A ta je úplně fantastická a možná i lepší než všechno, co se tu vystavuje. Dokonalé monstrance, církevní předměty ale i obyčejné příbory a dekorace. Fantastické záležitosti. Po výstavě, venku před muzeem, rychle svačíme a je na čase se posunout zase dál. Ptáme se na nejlepší místo na stopa směr Amarante (ani přesně nevíme, proč tam chceme jet, někdo nám asi říkal, že to stojí za to) a po pěti kilometrech chůze do táhlého kopce, zpříjemňované pojídáním pomerančů rostoucích na stromech podél cesty,  se dostáváme nad město a na silnici, která vede tímto směrem. 

 

Stojíme na místě a začíná naše stopařské dobrodružství. Jsme dva kluci a máme dva velké batohy a to je asi ta nejhorší kombinace. Po třiceti neúspěšných minutách začíná pršet a my se nemáme ani kam schovat. Musíme zůstat. Nasazujeme si kapuce a teď platí: Buď nás někdo vezme a smiluje se anebo nikdo, protože si nebude chtít zamokřit potahy. Děláme si srandu z projíždějících řidičů, kteří na nás troubí a nechápou, co tady vlastně děláme, ale po další půl hodině už nám do smíchu moc není. 

 

Jsme už hodně mokří, ale v tom najednou zastavuje klasický portugalský pick-up (auto se dvěma místy vepředu a pouze úložným prostorem vzadu). „Sedejte, jeden dopředu a druhý dozadu, tam někde mezi ty věci“. Jsme zachráněni, začíná ještě víc pršet a jsme moc rádi, že jsme se odsud dostali. „Amarante? Co budete dělat v Amarante? Pojeďte se mnou dál, jedu až do Vila Realu, to je aspoň město. V Amarante není nic, jenom kostel a řeka.“ Dívám se přes mříž do zavazadlového prostoru na druhého Marka a on se jenom směje, takže je rozhodnuto. A myslím, že jsme udělali dobře. Náš šofér se jmenuje Carlos, je mu 57 a pracoval sedm let na tankerech, takže viděl kus světa. Teď je ředitelem jedné firmy, která má výhradní distribuci po celém Španělsku a Portugalsku a kromě toho, že kouří ty nejdražší doutníky na trhu v cca třicetiminutovém intervalu, tak má i perfektní smysl pro humor. Vypráví nám ty nejvypečenější historky z cest a kousek před Vila Realem zastavuje a zve nás na večeři. „Tohle je moje oblíbená restaurace. Jste mými hosty“. 

 

Je kolem osmé večer, venku bouřka a čím dál víc prší. Ale za okny této restaurace nám to vůbec nevadí. Jako předkrm na zabavení dostáváme domácí pečivo a olivy. Nechybí samozřejmě víno – jak bílé, tak červené a za dvacet minut se nese to hlavní: Pečená žebra. Jsme tři, ale je toho neskutečně moc. K tomu všemu ještě kopec rýže a smažených brambor se zeleninovým salátem. Lidé jsou tady zvyklí večeřet pozdě a taky dlouho, a to se nám líbí. Asi kolem jedenácté, když už je všechno snězené, se podává domácí sýr s marmeládou a místní pálenka z grepu. Neobyčejně silné a dobré pití. A Carlos boduje podruhé. „Můžete spát u mě. Jedu domů, do Verinu, který je už ve Španělsku, do jednoho malého města, které je jen pět kilometrů za hranicí s Portugalskem. Mám tam dva byty, můžete v jednom z nich přespat a zítra ráno vás hodím do Chavésu. Jedu tam na jednání“… Můžeme tohle odmítnout ?