Svět seniorů

Hoteloví hosti vstávají tak kolem deváté. Ihned po probuzení pouštíme telku a přepínáme na BBC, kde se na nás po ránu valí nejrůznější pohromy ve formě zemětřesení, záplav a tornád. A to jsme se ještě nedívali ani ven, přes ten obrovský závěs, který nepropustí ani milimetr světla. Vaříme jednu z posledních instantních polívek, dáváme sprchu a zjišťujeme, že venku je to stejné jako na BBC, akorát v přímém přenosu. 

 

Ta postarší paní recepční, která nás včera ubytovala a zachránila, tady už bohužel není, ale necháváme ji na recepci velkou studentskou pečeť, pár samolepek, které jsme vyrobili ještě předtím než jsme odjeli z Čech a krátký dopis obsahující pouze jedno výstižné slovo: Obrigado. Nasazujeme si pláštěnky a náš úkol je dostat se asi do 500 metrů vzdáleného obchodního centra, kde se budeme moci schovat a čekat až přestane pršet. Vyrážíme, vítr je silný tak, že s námi mává z jedné strany na druhou, ale za chvilku jsme v obchoďáku a všechno nám vynahrazuje nejluxusnější sofa v druhém podlaží.

 

Security jsou na pozoru, my se zabavujeme tak, jak jen to jde a venku se všechno mění z minuty na minutu. Po pěti hodinách odpočívání, posedávání, čtení, ale také i nakupování dobrot a královského pikniku plného baget, sýrů a džusů, si balíme věci a razíme ven s tím, že když už ne teď, tak nikdy. Během cesty z města dolů schytáváme pár krátkých přeháněk, ale už jsme si asi zvykli být permanentně mokří, a tak nám to vůbec nevadí. Jsme přesně na místě, kde nás včera vysadil expert na dopravní nehody a jdeme se postavit za kruháč s cedulí s nápisem Covilha. 

 

Řidiči jsou v sobotu přísní a nechávají nás stát hodinu na jednom místě. Všechno ale rozříznou dva mladí studenti, kteří nás posouvají pár kilometrů dál za město s tím, že budeme blízko dálnice a budeme tam mít i větší pravděpodobnost něco chytnout. Loučíme se s nimi, jdeme asi půlhodiny pěšky na sjezd a do toho všeho se nebezpečně rychle stmívá. Do hodiny bude tma, na sjezdu skoro žádný provoz, a tak nám hlavou probíhají scénáře, kde budeme dneska spát. Po 40-ti minutách čekání nás nakonec bere jeden kníratý místní farmář,  který nás celou dobu ujišťuje, že jede do Belmonta, do města, které je po cestě do Covilhy, ale po půlhodině jízdy nám zastavuje na dálnici a sjíždí do malé vesničky neznámo kam. Jsme uprostřed dálnice, v horách, kde vůbec nic není. Je tma, obrovská zima, jaká tady ještě nebyla a máme asi deset minut na to, než se úplně setmí a nepůjde nás vidět už vůbec. 

 

Samozřejmě nám nic nezastavuje a zkoušíme ještě asi hodinu stopovat po tmě pod obrovskou lampou za mostem. Tohle je úplně nejhorší, co se nám mohlo stát. Dostat se doprostřed dálnice uprostřed ničeho. Kolem půl desáté to vzdáváme a jdeme po směru, kam odjel náš kníratý hrdina, na kterého budeme ještě dlouho rádi vzpomínat. V dálce svítí pár světel a před námi cedule Benespera. Začíná to dobře. Už z dálky na nás štěkají psi z celé vesnice a lidé začínají vycházet z baráků a měří si nás svým pohledem. Jsme nezvaní hosté na cizím území, ale do smíchu nám moc není, protože začíná zase pršet. Nacházíme jakési pomyslné centrum, uličku s dvěma hospodami a jen tak ze srandy do jedné vcházíme a objednáváme si pivo. 

 

Veškerá pozornost se točí kolem nás, nikdo nerozumí anglicky a všichni jsou už kolem desáté na mraky, a tak se na nás jenom usmívají, ptají se po lopatě, odkud jsme a kupují nám v pravidelných intervalech další piva. Jako největší pánové stíháme u stolu ještě narychlo povečeřet a kolem jedenácté vyrážíme do noci hledat místo na spaní. Jsme v horách, je zima a prší. Vypadá to na portugalskou premiéru ve stanu a taky že jo. Na jedné z nejvíce krytých a nejméně promáčených zahrad nedaleko místního hřbitova stavíme stan, rozděláváme karimatky a spacáky a chystáme se přečkat tuto noc alespoň pod střechou našeho stanu. Všechny naše věci jsou dost vlhké, cítíme pod sebou i přes karimatky vodu, kterou si půda po dvou deštivých dnech nestačila vzít, a snažíme se usnout. Moc to nejde. Ten půjčený spacák totiž vůbec nehřeje. Klepu se zimou. Tohle bude bezesná noc. Vím to. Pár takových, jako je tahle, jsem už zažil…