Jak vzniká dabing

redakce — Fri, 30 Jul 2010 11:20:00 +0200

Každého z nás již jistě mnohokrát napadlo, jak to asi vypadá ve studiu, kde vzniká dabing, čím si herci při dabování procházejí, zda se dabuje celá scéna najednou a mnoho dalších otázek. Proto jsme pro vás dnes připravili článek o všech zajímavostech ze světa dabingu.

Začněme tím, co vlastně dabing znamená. Je to proces, při kterém jsou filmové dialogy přemluveny ve studiu (ať již jinými nebo stejnými herci) a ostatní zvukové složky filmu zůstávají nezměněné. Nejčastěji se dabing využívá při vzniku jiné jazykové verze filmu. Není však výjimkou ani využití dabingu také např. při natáčení reklamních spotů nebo při jiných příležitostech, kde vystupují lidé, kteří nejsou herci, a tak nemají školený hlasový projev a jejich projev je potřeba opětovně nadabovat ve stejném jazyce.

Aby měli dabéři zjednodušenou práci, je nutná jednotná spolupráce mezi filmaři z různých zemí. Proto se používají mezinárodní míchací pásy, tedy zvukové stopy, které obsahují všechny zvukové efekty kromě dialogů herců.

Historie dabingu

Problém dabingu vznikl hned s nástupem zvukových filmů. Prvotním řešením, jak zpřístupnit natočený film všem divákům, bylo natočení celého filmu několikrát za sebou v různých jazykových verzích. Náklady těchto verzí však byly příliš vysoké. S nápadem, jak je odstranit, přišel Edwin Hopkins - hereckým hvězdám propůjčil hlasy jiných herců. Jeho nápad však neměl dlouhé trvání.

Významným přelomem v historii dabingu bylo zavedení titulků. Nejprve bylo překládání titulků velmi neprofesionální. Ražené titulky ve filmu často problikávaly a byly nekvalitní také obsahově. V průběhu let se však tento způsob velmi zdokonaloval. Toto řešení však stále nebylo ideální. Divákům časem titulky nestačily, a tak přišli tvůrci filmů brzy s novým řešením - přetlumočením původního dialogu komentářem. A tak vznikla někdejší podoba dnešního dabingu. V počátcích se různé země orientovaly na odlišné metody - některé využívaly stále titulků, jiné přistoupily na novější metodu a filmy dabovaly. V některých zemích se filmy dodnes pouze opatřují titulky. Téměř všechna světová studia však již dnes mají dabingové oddělení. V Československu se první dabovaný film objevil v roce 1933. Byl jím film amerického režiséra H. C. Raymakery "Na stopě".

V minulosti vznikal dabing pomocí tzv. smyček, které vznikaly fyzickým rozstříháváním filmového pásu a poté byly slepeny, čímž vznikla nekonečná smyčka, která se promítala tak dlouho, dokud se hercům nepodařilo namluvit všechny části v dané smyčce podle představ režiséra.

S dnešním příchodem digitální techniky se však již od této metody ve většině případů upustilo. Digitální technika umožnila jednodušší postup při dabování. Herci chodí do studia jednotlivě a své repliky dabují samostatně. Může se tak velmi snadno stát, že dabéři, kteří mají ve filmu např. hlavní role, se za celou dobu přípravy českého dabingu nemusí ani jedenkrát potkat.

Metody v současnosti

V současné době se pro dabování využívají dvě technologické metody. Již zmíněná smyčková metoda a kódová metoda. Od smyčkové metody se již dnes spíše upouští. V některých studiích je ale stále využívaná. Takovým studiem je např. Česká televize.

Kódová metoda se používá především v soukromých studiích. Výhodou je především to, že herec může dabovat svou postavu, dokud se nedopustí chyby. Film běží při dabování na obrazovce a určuje herci, kdy má začít mluvit. Časový kód je informace pro herce, režiséra i zvukaře. Pomocí kódu je tak možná velmi rychlá orientace všech, kdo se na vytváření dabingu podílejí. V textu dialogu je mnoho poznámek, které herci dávají informaci o tom, co bude následovat a jakým způsobem má mluvit – např. tiše, tempo, křičí, šeptá apod.

Jak se vytváří text a dabing

Produkční společnost obvykle osloví překladatele. Přeložený text poté dostane úpravce, který upravuje český překlad tak, aby byl vhodný pro dabing. Text také opatřuje časovými údaji. To pak slouží k lepší orientaci jak pro herce, tak pro režiséra a střihače.

U náročných projektů může vytváření dabingu trvat i měsíc nebo déle a cena celého nadabování se může přehoupnout i přes milion Kč. U některých filmů a nedůležitých projektů se však může cena dabingu pohybovat velmi nízko a natočení může trvat třeba i jen jeden den.

Bývá zvykem, že v případě dabingů pro kina nebo DVD se nadabovaný zvuk pošle zpět do zahraničního studia, ze kterého film pochází. Tam je zvuk smíchán tak, aby přesně odpovídal původnímu zvukovému mixu.

Přestože se nám to může zdát mnoho, v České republice existuje více než 20 dabingových společností. Poptávka po dabingu je totiž poměrně vysoká, a to především díky nutnosti dabovat všechny televizní seriály a různá videa.

Postsynchron

Podobnou technikou, jako je dabing, je také postsynchron. Tato metoda se využívá k dodatečnému ozvučování filmů. Využívala se především v minulosti, kdy byly kamery velmi hlučné, a tak by jejich zvuk ve filmu působil rušivě. Proto bylo nutné filmy znovu ozvučit ve zvukovém studiu. Herci tak dabovali sami sebe po natáčení opětovně ve studiu. Někdy se stávalo, že je daboval i někdo jiný. Příkladem takto ozvučených filmů je např. film Jak básníkům chutná život. Tato metoda se však využívá dnes, a to především v případě, že zvuk není dostatečně kvalitní. Důvodem může být např. rušení v pozadí nebo obtížné snímání scény.

Výběr herců

Výběr herců zásadně ovlivňují především režisér, produkční, ale také samotný herec a jeho finanční a časové požadavky. Při výběru vhodného herce je potřeba vzít v úvahu věkové rozpětí postavy, nutnost snadného rozlišení hlasů různých postav a mnohé další faktory. U velkých rolí herce často dabují v různých filmech stále stejní dabéři. Např. Meryl Streep obvykle dabuje Zlata Adamovská, Meg Ryan pak Martina Menšíková, hlas Julii Roberts propůjčuje Jana Mařasová, Richard Gere má v českých verzích hlas Vladislava Beneše, Toma Cruise pravidelně dabuje Gustav Bubník, a tak bychom mohli vyjmenovávat mnohé další zavedené dabérské dvojice.

Některá zahraniční dabingová studia mají pro výběr herců, kteří budou film dabovat, zvláštní oddělení s kartotékou hlasových záznamů různých herců. Při výběru se pouští zvukové stopy různých herců a vybírá se ten, který se k postavě hodí nejlépe. V současnosti tento postup probíhá i v České republice.

Portugalsko Tour 18: Poslední den

waawe — Mon, 26 Jul 2010 14:19:13 +0200

Spíme, jak nejdéle jenom můžeme. Spánkový deficit a celkové vyčerpání se na nás podepsalo a poslední den našeho turné začíná až po obědě a to u zastávky metra Campo di Agosto, odkud jedeme až na poslední zastávku metra modré lajny, která leží jen kousek od oceánu. Venku je hrozně moc hezky, asi okolo dvaceti stupňů a my stále nechceme uvěřit tomu, že už večer pojedeme posledním metrem na letiště, tam přespíme a ráno odletíme zpátky do Karlsruhe, abychom pak mohli stopovat do Prahy a z Prahy jet vlakem domů.

Nakupujeme hromadu jídla na celý den – sýry, bagety, olivy, džusy a jdeme pomalu tam, kam nás to táhne nejvíc. Cestou se zastavujeme ze zvědavosti snad v každém obchodě s čerstvě ulovenými rybami, které se povalují v ledových kádích anebo rovnou grilují na ulici před restauracemi. Všichni nás přemlouvají, abychom zůstali na oběd. Jen slušně odmítáme, protože víme, že nás dneska ještě restaurace čeká. Bude to závěrečná večeře s kamarády a údajně i s tou nejlepší Francesinhou ve městě.

Přesně takhle jsme si představovali náš poslední den. Žádné závratné tempo, jen všechno to, co bylo doposud zpomalit, zastavit se a uvědomit si to. Sedíme na pláži, pozorujeme lokální surfaře, jak čekají na vlny a usrkáváme portské, které zůstalo dneska ráno stát na stole po včerejším večeru. „Tak rychle to uběhlo, ale bylo to skvělý. Jo, bylo.“ Střídavě svítí slunce anebo je lehce pod mrakem. Přesunujeme se bosky po pláži dál, oceán je studený a obrovské vlny v dáli naráží do skal. Po chvilce narážíme na skupinky starých karbaníků, kteří rozehrávají ten nejlepší open air karetní festival na světě. Připadá nám v ten moment úplně fantastické, jak se místní senioři baví a tráví čas spolu s kamarády u karet, v závětří s parádním výhledem na oceán. Tohle jsou momenty, na které nikdy v životě nezapomenu.

Procházíme dál směrem k obrovskému majáku, který bojuje sám proti všem vlnám, začíná se lehce stmívat a my se pomalu ale jistě vracíme zpátky do města. Jediná autobusová linka nás veze podél pobřeží až k nejbližší zastávce metra, kterým nakonec nejedeme, protože si chceme ještě celou cestu zpátky až domů projít pěšky. Zabírá nám to hodinu a půl a stíháme se zastavit i v našem oblíbeném basketbalovém klubu na závěr jednoho z tréninků. Doma na bytě balíme všechny věci, vracíme spacák a průvodce a odcházíme na závěrečnou večeři do jedné z nedalekých restaurací. Je nás pět a všichni si hromadně objednáváme to, na co jsme se všichni moc těšili. Místní portskou specialitu Francesinha. Jde o směs asi třech druhů masa (vepřové, uzená šunka, klobása), žemle, smaženého vajíčka a sýru, který je nahoře polit vařící pivní omáčkou, jejíž recept je údajně tajný. Všechno dohromady to vytváří kalorickou bombu a jako příloha se nejčastěji podávají hranolky. Je to moc dobré. Všichni máme dost velký problém tu obrovskou porci dojíst, ale nakonec to zvládneme. Dáváme si závěrečné pivo a všem moc děkujeme za azyl, za pomoc a za to, jak se o nás po celou tu dobu v Portu starali. „Je na čase vyrazit. Díky moc!“a poslední metro stíháme jen tak tak.

PS: Do Karlsruhe přilétáme o půl desáté ráno, venku jsou –2°C, sněží a ihned po odbavení začínáme z letiště stopovat do města. Po obrovských peripetiích, kdy jsme ještě kolem čtvrté odpoledne byli stále ve městě a nemohli se odtamtud dostat na správnou výpadovku, přijíždíme okolo druhé ráno do Prahy a ve 4:11 nasedáme na vlak směr Olomouc. Povedlo se nám to. Byl to skvělý výlet…

Ako môže človek spoznať Stvoriteľa?

smilan — Sun, 25 Jul 2010 16:17:48 +0200

Najvyšší Pán všetkých svetov je človeku na jednej strane nesmierne vzdialený, avšak na druhej strane je mu zároveň nesmierne blízky.

Vzdialený je mu preto, lebo človek je tvorom, žijúcim v jeho stvorení. Tvorca osobne sa však nachádza vysoko nad svojim dielom stvorenia. Nachádza sa v nedosiahnuteľných výšinách, vzdialený stvoreniu a vo svojej skutočnej podstate navždy nepoznateľný a nepochopiteľný každému z jeho tvorov.

Z tohto dôvodu mali napríklad židia zakázané vytvárať si o ňom akúkoľvek predstavu, alebo obraz. Tento obraz a táto predstava by totiž, aj pri ich najlepšej vôli, museli byť nesmiernym znížením skutočnej veľkosti Božej, pretože by sa pohybovali iba v rámci ľudských duševných možností, v hraniciach ľudského vnímania a chápania. Človek však nebude nikdy schopný pochopiť skutočnú veľkosť a podstatu Boha! Je to totiž niečo, čo nesmierne vysoko presahuje jeho duševný obzor, jeho vedomie a chápanie.

A predsa je nám Pán všetkých svetov zároveň nesmierne blízko! Naše stvorenie totiž vzniklo z jeho Vôle! Z jeho Vôle vzniklo a jeho Vôľou je neustále udržiavané! No a táto Vôľa sa vo stvorení prejavuje dokonalými Zákonmi, prostredníctvom ktorých stvorenie vzniklo a funguje. Prejavuje sa Zákonmi stvorenia!

Celé stvorenie, či už jeho hmotná a viditeľná časť, alebo jeho nehmotná a voľným okom neviditeľná časť, všetko toto funguje na základe jednotných Zákonov stvorenia, reprezentujúcich Božiu Vôľu!

Stvoriteľ je teda pre človeka poznateľný iba sprostredkovanej podobe a to vo forme Zákona! Vo forme Zákonov stvorenia, ktoré pôsobia na všetkých tvorov každú minútu a každú sekundu. Všetko, čo sa vo stvorení deje, deje sa iba v rámci týchto Zákonov.

Povinnosťou ľudí, ako detí stvorenia, je poznávať tieto Zákony a naučiť sa žiť v súlade s nimi. Tieto Zákony, pochádzajúce od Stvoriteľa sú totiž dokonalé a ľuďom, ktorí ich poznávajú a prispôsobujú im svoj život môžu prinášať iba šťastie, radosť, spokojnosť a mier.

Ak však ľuďom trvalo chýba šťastie, radosť, spokojnosť a mier, nemôže to znamenať nič iného, ako skutočnosť, že nežijú podľa Zákonov stvorenia – podľa Zákonov Božích!

Stvoriteľ však nenechal svojich tvorov, žijúcich vo stvorení v tomto smere nevedomými a už približne pred 5000 rokmi im ukázal, ako majú správne myslieť, cítiť, hovoriť a jednať tak, aby bol celý ich život v súlade s jeho Vôľou. Za týmto účelom bolo ľudstvu sprostredkované Desatoro prikázaní a neskôr i učenie Ježiša Krista. Ak by ľudia podľa spomínaných zásad žili, už dávno by bolo na zemi iba šťastie, radosť a doslova rajské záhrady. Tieto zásady sa totiž nemali stať popudom k vzniku rôznych náboženstiev a duchovných smerov, ale mali byť ľuďmi chápané len a len ako praktický návod na život.

Žiaľ, ľudia sa ale domnievali a ešte doteraz sa domnievajú, že oni sami vedia všetko lepšie. Preto sa riadia iba svojim vlastným rozumom. Idú svojimi vlastnými cestami, tvoriac si svoje vlastné zákony, čoho dôsledkom je však iba utrpenie, bieda, úbohosť, bezduchosť, prázdnota, permanentné zlyhávanie celých spoločenských systémov a všeobecná skazenosť života, ktorý žijeme.

To, čo tento svet potrebuje ako soľ je poznanie skutočnej Vôle Božej! Čisté, vecné jasné a nenáboženské poznanie Vôle Najvyššieho a to bez nejakých bočných, zištných úmyslov, bez snahy vťahovať ľudí na základe tohto poznania do rôznych duchovných, alebo náboženských organizácií.

Tento svet potrebuje iba čisté, jasné a vecné poznanie Božej Vôle, ktorú by mali ľudia zohľadňovať vo svojom každodennom živote. To je úplne všetko! Nič viac netreba! Iba poznanie Božej Vôle a život podľa nej!

Keďže ale práve takéto čisté, jasné a nezištné poznanie svetu veľmi chýba, z tohto dôvodu vydalo Slovenské občianske združenie pre posilňovanie mravov a ľudskosti /http://www.pre-ludskost.sk/ útlu knižku s názvom „Zákony pre život na zemi“. V nej, v pôvodnej prostote a jednoduchosti môžu nájsť ľudia opäť jasný výklad Božej Vôle, ktorú je našou povinnosťou poznať a podľa nej žiť. Poznať ju a žiť podľa nej v bežnom živote práve tam, kde sa nachádzame a to bez akýchkoľvek ďalších postranných záväzkov. Nič viac a nič menej sa od nás zo Svetla neočakáva a nikdy neočakávalo. Všetko ostatné, čo bolo po celé stáročia k týmto dvom základným požiadavkám pridávané navyše, pridávali iba ľudia a to s rôznymi osobnými a neraz žiaľ, i zištnými zámermi, až sa napokon stalo, že to ľudské časom prekrylo onen prapôvodný a jediný základ, spočívajúci v nevyhnutnosti poznania a života podľa Božej Vôle.

Viac informácií o spomínanej knižke sa môžete dozvedieť na: http://ao-institut.cz/knihy/Zakony_.html

Portugalsko Tour 17: Coimbra a návrat do Porta

waawe — Mon, 19 Jul 2010 12:38:09 +0200

Noc v putice jsme přečkali bez problémů. Trochu spánku na stole, trochu televize a trochu povídání si s šéfem restaurace, který přijel asi ve tři ráno zkontrolovat kšefty a dovést i zásoby pečiva a dalších surovin na celý den. Kolem sedmé ráno se loučíme s místním personálem a vracíme se zpět na protější benzínovou pumpu, abychom mohli pokračovat v cestě. Pumpař nám radí, ať jdeme raději po vedlejší dál ke kruháči, že se tam dá prý lépe stopovat, a čas nás nějak moc netlačí, takže dáváme na jeho rady a děláme si po ránu asi pětikilometrovou procházku po okolí. Všechno se probouzí, lidé se začínají stahovat do města a provoz pomalu houstne. Na kruháči nestojíme ani pět minut a jedeme do města – do Coimbry – s příjemnou paní, které je kolem šedesáti a která nás uchvacuje svojí skvělou angličtinou. Vypráví nám o tom, jak kdysi s manželem podobným způsobem cestovali jako my a cesta ubíhá tak rychle, že už jsme v Coimbře a přesně v centru města, kde nás vysazuje, se loučíme a ona nám na závěr říká: „Good luck, guys !“

Coimbra má okolo 150 000 obyvatel, leží jenom 120 km jižně od Porta, kam se ještě dneska chceme dopravit a sídlí zde i nejstarší universita portugalsky mluvícího světa, založená roku 1290. Je to typické studentské město s uvolněnou atmosférou a pěkným okolím. Venku je kolem osmnácti stupňů, všichni mají krátký rukáv a slunečníky před restauracemi plní svou funkci na výbornou. Dáváme si první zmrzlinu v tomto roce a vystupujeme pomalu z dolního města nahoru, do toho horního, kde se ukrývají ve stínu university i dvě coimberské katedrály. To, že zde žije většina studentů, je znát už jen z výzdoby jednotlivých domů. Pomalované fasády, kreslené obrázky za okny, malé galerie a spousta studentských klubů, barů a hospůdek na každém rohu. Jde vidět, že to tady žije a před obrovskou universitou si aspoň na chvilku sundáváme ty těžké batohy, sedáme na schody a sledujeme ten pohyb kolem nás.

Vytahujeme poslední zásoby nakoupeného jídla a nabíráme energii na malou exkurzi university, která patří mezi nejstarší a nejslavnější university na celém světě. Zvonice, která je jejím symbolem, a která je viditelná z jakéhokoliv místa ve městě, je bohužel v rekonstrukci, takže se na ni nemůžeme dostat, ale máme za to lístky do místní katedrály a dále pak do úžasné barokní universitní knihovny. V Bibliotece Joanina, kterou nechal v roce 1720 postavit král Jan V., je ve třech bohatě pozlacených a vyzdobených místnostech uloženo na 300 000 vázaných knih v kůži v mnoha jazycích. Dřevěné skříně, zábradlí a velké sloupy jsou vyrobeny z toho nejkvalitnějšího brazilského dřeva a průvodce nám říká, že je tato knihovna opravdový světový unikát. Točí se nám z toho všeho hlava kolem a musíme to jít vydýchat na chvilku ven. V tom nás napadne, že bychom se mohli jít podívat přímo dovnitř university na nějakou přednášku, ale když už jsme vevnitř a sedáme si na židli jedné z plných přednáškových učeben, tak nás okamžitě vyvádí jeden z matadorů a udržitelů pořádku.

„Kluci, tady nemáte co dělat, navíc s takovejma batohama. Běžte ven.“ A my ho posloucháme stejným způsobem jako mladí boxeři svého kouče. Stejně je načase se s Coimbrou rozloučit. Cestou z horního města se zastavujeme ještě v pekárně a pak už jdeme jenom podél řeky – ven z města. Najít výpadovku je trošičku složitější, ale místní chlapi mají dobrý orientační smysl, dobře nám radí a kolem čtvrté odpoledne začínáme stopovat zpátky tam, kde to všechno začalo.

Do Porta dojíždíme nadvakrát a za tmy. 80 km stopem a zbývajících 40 vlakem. A je to tak trochu i symbolické, protože vlak jsme za celou cestu využili jenom dvakrát. A to jednou z Porta a podruhé zpátky do něj. „Doma“ u kamarádů nás čeká teplé jídlo a hned po večeři jdeme všichni společně na pivo. Je o čem povídat a my jsme rádi, že jsme ve zdraví dojeli a že se nám to podařilo. Už zítra nás čeká totiž poslední den…

O tom, jak moc ničí lidé přírodu

smilan — Sun, 18 Jul 2010 16:21:32 +0200

Ve skutečnosti je tento náš lidský svět, o kterém se domníváme, že překypuje barevností a tvary toho nejzajímavějšího druhu, jen místem neharmonického přebíjení se tisíců ztřeštěných forem navzájem. Jsme obklopeni přeplácaností, hraničící až s bláznovstvím, a přesto se bijeme v prsa, jak barevný a pro vše ostatní nesrovnatelně kvalitnější žijeme život.

Zde se dozvíte více: http://ao-institut.cz/aktualni/stavzeme_cs-2010.html#7-7-2010

Drsná pravda o odhaľovaní ľudského tela

smilan — Mon, 12 Jul 2010 17:46:11 +0200

Opäť prišlo leto a s ním dusné dni. Opäť, akoby na povel, padajú milióny ľudí na kolená pred slizko chlipnou modlou telesnej zmyselnosti, ochotne odhaľujúc svoje telá. Odborne, premyslene a podľa najnovšej módy obnažené ľudské mäso provokuje všade, kde sa len pozrieme. Obnažovanie sa stalo neprehliadnuteľnou realitou dnešných dní. Kult nahoty opäť naplno zavládol svetu!

Takáto je móda, vravia jedni. Práve takto sa v lete najlepšie cítim, vravia druhí. Je to tak príjemné a zdravé, hovoria ďalší. Opäť sa pokocháme peknými ženskými telami, netaja sa iní. Naozaj sa nájde mnoho dôvodov, ako ospravedlniť a odôvodniť onú lepkavú zmyselnosť a vyzývavú telesnosť okolo nás.

Všimnime si ale, že všetky tieto argumenty sú vždy iba hmotného a telesného charakteru. Jednoducho také, aký je celý súčasný život väčšiny: iba hmota a hmotný prospech, iba telo a telesné pôžitky! Mäso, mäso a zase len mäso s jeho potrebami!

Ale čo duša vážení? V dráždivom mámení ľudského tela a jeho nikdy nekončiacich potrieb na ňu už väčšina z nás takmer celkom zabudla. Našou nevšímavosťou k potrebám a prospechu duše, naším ignorovaním jej existencie však predsa len nemožno definitívne vymazať túto časť vlastnej osobnosti. Naša duša jestvuje a potichu trpí!

Ako a čím? Pozrime sa na spomínaný kult nahoty. Každá žena, ktorá sa mu podriaďuje a v súlade s jeho požiadavkami sa v letnej spare telesne odhaľuje, k sebe nevyhnutne priťahuje zmyselné, chlipné a nečisté pohľady mužov. Veď nakoniec módni tvorcovia a ženy samotné sa už ani netaja tým, že chcú, aby vyzerali „sexy“, to znamená, aby čo najviac telesne dráždili mužov a priťahovali k sebe ich pohľady. Áno, módnym trendom dneška je byť sexy!

Čo sa však pri tom deje v duševnej oblasti, o ktorú sa nik nezaujíma? Ženy svojim zovňajškom mužov vedome provokujú a väčšina mužov veľmi ochotne prijíma tieto podnety, ktorými sa ďalej zaoberajú vo svojich myšlienkach.

V myšlienkovej úrovni, o ktorej si každý myslí, že je čisto jeho osobnou vecou a že si tu preto môže dovoliť čo chce, tak v tejto oblasti vzniká určitá reálna mentálna energia. V našom konkrétnom prípade energia zmyselnosti, špiny, nízkosti a zvrátenosti! Spomínaná negatívna mentálna energia je v jemnejšej, duševnej oblasti celkom reálnou skutočnosťou a má formu špinavého, lepkavého a zapáchajúceho bahna. No a toto bahno, ktoré vzniklo v duševnej úrovni muža, zaoberajúceho sa nečistými a zmyselnými myšlienkami smeruje k duševnej úrovni ženy, ktorá k tomu dala podnet. Vyzerá to naozaj tak, akoby na ňu hádzal zapáchajúce bahno a odpudzujúcu špinu.

No a mentálna špina a bahno, ktorými je znečistená duša ženy má svoju tiaž, pôsobiacu ako závažie, ktoré ju ťahá hlboko nadol – do temnoty. Do ťažkých, temných úrovní, presne podľa zákonitosti, že rovnaké je nevyhnutne priťahované k rovnakému.

Do týchto ťažkých a temných úrovní však neklesá iba duša ženy, zaťažená negatívnou mentálnou energiou, ktorú sama vyprovokovala a pritiahla si ju k sebe, ale zároveň i muž, ktorý ju vytvoril a tým si obťažil i svoju vlastnú dušu. A tak sa nakoniec spoločne topia v odpornom močiari obaja, to znamená žena, ktorá všetko vyprovokovala i muž, ktorý sa dal vyprovokovať.

Po našej telesnej smrti, to znamená po odložení hmotného tela sa totiž práve duševná realita stane tou realitou, ktorú budeme bezprostredne prežívať. No a čo dobrého asi môžu prežívať duše, ponorené v hlbokej temnote, v smradľavom močiari vyzývavej zmyselnosti, chlipnosti a nečistoty? Nad tým nech sa zamyslí každý sám za seba. Áno, bláznovstvo módy sa stane duchovnou záhubou miliónov ľudských duší!

Všetci tí, ktorí v súvislosti s dnešnou nehanebnou módou hovoria o zdraví, o pohodlí, o najnovších módnych trendoch, o snahe byť „sexy“ a byť „in“, všetci títo sú iba poslušnými nástrojmi temna, snažiacimi sa tisíckrát opakovanou lžou v ľuďoch prelamovať hranice zdravého studu, ktorého úlohu je chrániť ich duše pred záhubou.

Majme preto na pamäti, že všeobecné klaňanie sa modle zmyselnosti a masové vzývanie kultu nahoty tak, ako sa to praktizuje v súčasnosti bude mať za následok záhubu mnohých ľudských duší, ktoré, zaťažené špinou, budú musieť klesnúť do temnôt a tam zahynúť. Zahynúť desivým spôsobom podobným tomu, ako keby sme sa tu na zemi utopili v močiari.

K čomu nám je teda osožná márnivosť a bláznovstvo módy, keď si tým v skutočnosti takto veľmi uškodíme? Pri všetkom, čo robíme, by sme preto mali zároveň zohľadňovať i prospech našej duše, aby sme vo svojom živote namiesto k utrpeniu, bolesti a zničeniu radšej kráčali k šťastiu, radosti a mieru. Namiesto nadol do temnoty, radšej nahor do Svetla! Svoj budúci osud má každý z nás plne vo vlastných rukách.

Všetko, o čom bola reč nie je o nejakom náboženstve, alebo nenáboženstve. V pragmatickej vecnosti je to len a len o Zákonoch stvorenia, ktoré pôsobia práve takýmto spôsobom a to bez toho, či o tom niečo vieme, alebo nevieme. Naša neznalosť nás totiž v nijakom prípade neochráni od ich účinkov! Neznalosť Zákona neospravedlňuje! Buďme preto znalými a zariaďme sa podľa toho! Lebo v skutočnosti nám ani nič iného neostáva, ak nechceme dospieť k utrpeniu a zničeniu.

Zachovajme si teda ľudskú dôstojnosť aj v letných dňoch! Veď predsa nie sme iba mäso! Musíme sa už konečne naučiť brať ohľad i na vlastnú dušu! Veď napokon, čo by človeku bolo osožné, keby hoci aj celý svet padol pred ním na kolená, ak tým uškodí svojej duši?

M.Š. priaznivec stránky : http://ao-institut.cz/

Portugalsko Tour 16: Tomar

waawe — Mon, 12 Jul 2010 14:42:28 +0200

Na faře se vstává poměrně brzo a to nám vyhovuje. Snídaně je na stole, venku je sice klasicky pod mrakem, ale důležité je, že neprší a my máme před sebou návštěvu jedné z nejvýznamnějších staveb Portugalska – hrad a klášter Řádu Kristova – soubor architektury 12. až 16. století, který byl zapsán v roce 1983 na seznam světového dědictví Unesco.

Stoupáme stejně jako včera nad město, do kopce, ze kterého je skvělý výhled na okolí a na samotný hrad se dostáváme trošku netradiční cestou, a to přes hradby. Dopolední návštěvníci nechápou, když přes obrovský kamenný val proletí nejprve naše těžké batohy a pak vystoupíme i my, ale „tohle území je už dobytý“ a naše cesta vede přímo ke kase, kde po nás místní hlídač a vyběrčí daní nechce vůbec nic a pouští nás tak zadarmo dovnitř do obrovského hradního komplexu, ze kterého jsme o pár hodin později úplně unešení.

Tohle je přesně místo, ze kterého dýchá ta zvláštní atmosféra. Je tu obrovské ticho a tma. Takové ticho, že lidé jenom žasnou, prochází kolem, fotí a vůbec nemluví. Obrovský monument pohlcuje veškeré světlo, temné a mohutné zdivo budí respekt a kámen zůstává studený. Klášterní kostel je jednou z nejlepších částí celého hradu a fantastické obloukové a nástěnné malby uvnitř kostela prosvěcují a oživují paprsky procházející z oken. Zůstávám tady, na jednom místě více než půlhodinu a jediné, co dělám, je to, že se dívám na všechno kolem. Je to úžasné. Nepamatuji si, že by mě v poslední době něco takhle odrovnalo.

Podobnou atmosféru mají ale i dlouhé a temné chodby uprostřed kláštera. Jen ticho, světlo procházející z barevných oken a labyrint, ve kterém díky mnoha chodbám a odbočkám není problém zabloudit. Z okna na jedné z chodeb se dívám ven na nejrušnější místo a tahák celého hradu, kterým je bezpochyby zdobené okno, jež je dnes všeobecně přijímáno jako nejkrásnější okno v celém Portugalsku. O oknu Janela Manuelina vyvedeném v manuelském slohu se mluví jako o „jakémsi neoficiálním a hlavním bohatství“ historické architektury Portugalska a zároveň slohem, na nějž jsou Portugalci nejvíce pyšní, což dokazují i turistické materiály a celkový zájem turistů. Okno je pěkné, ale uchvátili nás tady úplně jiné věci. Asi je to tím, že si všímáme víc maličkostí.

Prohlídka celého komplexu nám zabírá celé dopoledne. V malé kavárně uprostřed hradu si dáváme nejdražší kávu našich životů a vydáváme se opět na cestu, tentokrát směr Coimbra – universitní město, které už leží jen 120 km od Porta, odkud popozítří ráno odlétáme domů. Cesta na výpadovku je dlouhá a zdá se i nekonečná, ale po dvou hodinách jsme na místě a stojíme zase u krajnice s legračně zkrouceným palcem. Náš všudypřítomný doprovod a kamarád – déšt – je opět s námi, ale my máme tentokrát štěstí a po půlhodině stání odjíždíme s dvěma dělníky směr Porto. „Do Coimbry nejedeme, kluci. Hodíme vás tak 20 km před město. Musíme pak odbočit a sjet z dálnice.“ A nám je to celkem jedno a jsme rádi, že nemusíme stát na dešti.

Dvacet kiláků před Coimbrou se loučíme a chlapi nás vyhazují na benzínce, odkud se pokoušíme stopovat do města. Pumpař nechápe, co tady děláme, začíná se stmívat a déšť je stále silnější. Nikdo nezastavuje, máme hlad, protože jsme celý den skoro nic nejedli. Součástí benzínky naproti je i malá restaurace, kterou navštěvujeme a dáváme si rychle kávu a spoustu sladkých pochutin. V telce běží fotbal, venku už neprší, ale je tam velká bouřka a nám je tady pod střechou v restauraci dobře. Další káva, tentokrát velká bageta místo sladkého a druhý poločas před námi. „Kluci, jestli nemáte kde spát tak zůstaňte klidně tady. Tohle je nonstop. Já vás odsud vyhazovat nebudu“. A myslíme, že máme o zábavu dneska postaráno…

Katolícka cirkev a pedofilné aféry

smilan — Wed, 07 Jul 2010 16:57:29 +0200

Všetko, čo sa vôkol nás deje, funguje na báze príčiny a dôsledku. Pedofilné aféry v katolíckej cirkvi môžu byť v značnej miere zapríčinené práve celibátom, čiže striktnou a celoplošnou požiadavkou zachovávania bezženstva u všetkých duchovných. Takéto niečo je však v jadre nezdravé, nesprávne a neprirodzené!

Je to neuveriteľné, ale celibát v takom ponímaní, v akom sa uplatňuje v katolíckej cirkvi je niečím, čo sa protiví slovám samotného Ježiša Krista, ktorý o probléme bezženstva povedal: „Sú ľudia neschopní manželstva, pretože sa takí narodili zo života matky, iných takými urobili ľudia a iní sa takými urobili sami pre kráľovstvo nebeské. Kto to môže pochopiť, nech pochopí“.

Takto zaznamenal Kristove slová evanjelista Matúš v kapitole s názvom: „Dobrovoľná zdržanlivosť“.

Už samotný názov i celá kapitola hovoria viac ako jednoznačným spôsobom o DOBROVOĹNOSTI bezženstva. Niet v nej nijakého striktného príkazu na zachovávanie celibátu! Takéto niečo by Kristus, znalý Zákonov stvorenia nemohol nikdy odporučiť! Plošný príkaz dodržiavania celibátu je v skutočnosti v rozpore s Božou Vôľou!

Ak budeme v tomto smere ďalej pátrať v Novom Zákone, o problematike bezženstva nájdeme pomerne obsiahlu stať v Pavlovom prvom liste Korinťanom a to v kapitole č.7.

Keď si pozorne preštudujeme všetky Pavlove rady a odporúčania, opäť v nich nikde nenájdeme požiadavku striktného a celoplošného dodržiavania celibátu duchovných. Ak by som mal urobiť stručný výťah v dvoch vetách, zneli by asi takto: Ak chce niekto zostať bez ženy môže, pretože potom bude mať viacej času venovať sa Pánovým veciam. Avšak ten, kto sa chce oženiť, môže tak urobiť tiež a nijako tým nehreší. A doplním to ešte citátom z Pavlovho listu, ktorý sa týka tejto problematiky: „Chcel by som, aby boli všetci ľudia tak, ako som ja, lenže každý má svoj vlastný dar od Boha, jeden tak, druhý inak“.

Tieto odporučenia nám boli darované z Ducha a ich skutočný význam a zmysel môžeme preto plne pochopiť iba našim citom, našim hlbokým vnútorným vyciťovaním. Ak ich ale uchopíme rozumom, ktorý pochádza z hmoty, nevyhnutne musí dôjsť k ich skresleniu. K strhnutiu a nesprávnemu pochopeniu ich skutočného zmyslu! A práve na základe takéhoto, rozumovo nesprávneho uchopenia vznikla kedysi mylná téza o nevyhnutnosti bezženstva duchovných.

Zo slov Ježiša Krista i z Pavlových slov teda v skutočnosti vyplýva, že bezženstvo a celibát môžu byť iba na zásade dobrovoľnosti! Na základe individuálnej dobrovoľnosti, prameniacej z vyciťovania smeru vlastnej, osobnej životnej cesty. A treba zvlášť podotknúť, že nikdy by nemalo ísť o rozhodnutie trvalo záväzného charakteru! Život totiž vždy prináša niečo nové a nepredvídané a človek by mal v každej chvíli zostať vnútorne slobodným na to, aby mohol meniť svoje minulé rozhodnutia, ktoré mohli byť pre neho aktuálne po určitú dobu, avšak ktoré už v danej, konkrétnej chvíli vníma úplne inak. Týmto spôsobom by sa určite predišlo mnohým ťažkým vnútorným zápasom, stravujúcim duševné sily, predišlo by sa mnohému zbytočnému sebazapieraniu a nezdravej neprirodzenosti, prinášajúcej ako fyzické, tak i duševné škody.

Ak ale budú ľudia z nejakých dôvodov zmýšľať inak, musí sa to nakoniec obrátiť proti ním i keby to mala byť samotná cirkev presne tak, ako sa to deje v súčasnej dobe. Nikto a teda ani cirkvi sa totiž nemôžu svojvoľne stavať voči Pánovej Vôli bez toho, že by si tým sami neuškodili.

V 16. storočí priniesol Martin Luther negáciu a zrušenie celibátu. Nebola to snáď iba nejaká jeho osobná iniciatíva. Išlo tu o tlmočenie požiadavky zhora – zo Svetla, ktorej účelom malo byť všeobecné ozdravenie kresťanstva a jeho očistenie od rôznych nesprávností. Ak sa totiž v akejkoľvek oblasti života a teda aj v kresťanstve nachádza v jadre niečo nezdravé a nesprávne, musí to v logickom dôsledku postupne priniesť iba čoraz väčšie stupňovanie a gradovanie nesprávneho.

Reálne fakty pritom svedčia o tom, že problém bezženstva v katolíckej cirkvi nie je problémom principiálnym, ale ide tu iba o určitý špecifický druh tradície. Dôkazom toho je, že pod ochranné krídla katolíckej cirkvi patrí i cirkev gréckokatolícka, ktorej duchovní sa ženiť môžu. Ak by ale otázka celibátu bola naozaj otázkou zásadnou a principiálnou, nebola by jednoducho podobná koegzistencia vôbec možná. Ide tu vskutku iba o záležitosť katolíckej cirkevnej tradície, ktorá žiaľ, nie je v súlade so skutočnou Vôľou Božou a preto by ju bolo treba korigovať. Inak totiž bude vždy nevyhnutne dochádzať k tomu, že prirodzený pohlavný pud, neprirodzeným spôsobom spútavaný príkazom celibátu budú duchovní ventilovať iným, nezdravým, nesprávnym, ba až zvrhlým spôsobom tak, ako tomu bolo v prípade pedofílie. Celoplošný príkaz celibátu je jednoznačne v rozpore so Zákonmi stvorenia! Je niečím, čo stojí proti ľudskej prirodzenosti! Je to neprirodzené!

Bude mať však katolícka cirkev odvahu zmeniť to? Alebo si z nedostatku odvahy zvolí cestu zotrvávania na svojich terajších pozíciách, cestu hájenia vlastných, i keď nesprávnych tradícií?

Záver je teda jednoznačný: Množiace sa správy o rôznych pedofilných kauzách nie sú do veľkej miery ničím iným, ako neblahým ovocím neprirodzeného rozporu katolíckych cirkevných tradícií so skutočnou Vôľou Božou!

M.Š. priaznivec stránky : http://ao-institut.cz/

Portugalsko Tour 15: Z Fátimy do Tomaru

waawe — Wed, 07 Jul 2010 09:04:36 +0200

Noc v poutním domě byla dost chladná, ale příjemná a my se po rychlé snídani, během které likvidujeme naše poslední zásoby jídla, přesouváme na mši svatou do obrovského moderního kostela, který byl ve Fátimě vystavěn v roce 2007 a pojme údajně až neuvěřitelných 9000 lidí. Je devět hodin, počasí nic moc, ale i tak jsou na prostranství před bazilikou Cova da Iria stovky lidí, kteří zapalují svíčky za své nejbližší a odříkají přitom tiše své prosebné a děkovné modlitby. Ti nejortodoxnější věřící se pohybují po prostranství po kolenou po asi třista metrů dlouhém mramorovém chodníku a celý obraz poutnického místa ve Fátimě je víc než působivý. Na mši je okolo pěti tisíc lidí, a když se začne sborově zpívat, tak mi běhá mráz po zádech. Je to dost intenzivní zážitek, nepamatuji si, že bych byl někdy na tak velké mši a Marek mi potom říká to samé. Po mši jen tak sedíme na lavičce a ani nemluvíme. Je tady spousta lidí, ale přesto je tu zvláštní klid.

Kolem dvanácté se sbíráme, děláme poslední fotky a jdeme zpátky do města. V obchodě bez problému plníme nákupní košík až po okraj a v kuchyni místních Bombeiros rozjíždíme největší gastronomický mejdan tohoto tisíciletí. Rissoto z mořských plodů, dále grilované brambory na česneku a jako desert dobroty z lokální cukrárny. Jsme plní k prasknutí a půlhodina na trávení je tak akorát. Přesunujeme se zpátky na cestu a dá nám trošičku zabrat než se dostaneme na správné místo na stopa ve směru Tomar, protože cesty se křižují a všude jsou samé sjezdy a odbočky. Po necelé hodině jsme už ale na tom správném místě a víc než 40 minut čekáme, než nám vůbec někdo zastaví. Frekvence aut je skoro nulová, ale těžíme z minima maximum a mladý podnikatelský pár nás veze úrodnou krajinou regionu Alentejo až do samotného Tomaru, který je bývalým sídlem Řádu templářských rytířů.

Tohle poklidné město má zvláštní atmosféru. Staré domy, úzké uličky, řeka s malými splávky a nad městem dominanta, na kterou se jezdí dívat cizinci z celého světa - klášter a hrad, díky kterému je Tomar zapsán na seznam světového dědictví Unesco. Chvilku ještě zevlujeme po městě, omrkáváme obchod s vinylovýma deskama a pak se vydáváme nahoru na kopec, ze kterého je skvělý výhled na celé město. Hrad už je bohužel zavřený, takže o program na zítřejší ráno máme postaráno a prohlížíme si celý komplex alespoň zvenku. Je to monumentální a tím, jak se vše noří pomalu to tmy o to silnější. „Ty jo, zítra to bude fajn, těším se na to jak blázen.“ A teď ještě pořešit, kde dneska přespíme a bude to fajn i dnes.

Scházíme zpátky do města, procházíme se po proudu řeky až k nasvícenému kostelu, který byl i za tmy z hradu nejlépe viditelný a stíháme ještě posledních dvacet minut mše svaté. Křtí se dvě děti a kostel je úplně plný a my s těmi velkými bágly budíme u lidí úplně stejnou pozornost jako v Portu. Po mši si nás bere do parády místní farář a ptá se nás, jestli máme kde spát. My se jen usmíváme a on taky. „Pojďte na faru, kluci, tam je místa dost.“

Nemravnosť a skazenosť – jednoducho móda!

smilan — Thu, 01 Jul 2010 16:11:56 +0200

V mnohých mojich článkoch som sa snažil upozorňovať na to, že súčasná ženská móda je vo svojej vyzývavosti a celkovej snahe o vyvolávanie zmyselnosti vyslovene zvrátená. Je v rozpore so Zákonitosťami vo stvorení a teda s Božou Vôľou! Že tento fakt nevnímajú materialisti je pochopiteľné. Avšak absolútne nepochopiteľné je, že tento skazonosný mor zmyselnosti zasiahol i rady ľudí, hlásiacich sa ku kresťanským hodnotám, z ktorých mnohí súčasný stav schvaľujú a svoj pomýlený názor sa dokonca snažia podoprieť citátmi z Biblie.

Ako jeden z argumentov uvádzajú napríklad Veľpieseň, ktorá je plná rôznych zmyselností, alebo trebárs priamy pokyn Stvoriteľa, aby sa ľudský rod plodil a množil, či názor, že žena predsa dostala krásu na to, aby bola obdivovaná.

Iba v stručnosti k jednotlivým argumentom: Veľpieseň bola napísaná pred niekoľkými tisícročiami, kedy sa ľudstvo nachádzalo na radikálne odlišnom stupni zrelosti, než je tomu dnes. V mnohých oblastiach života však vývoj pokročil neuveriteľným spôsobom dopredu a malo by sa to celkom logicky týkať i oblasti morálnej a mravnej. Z tohto pohľadu je potom doslova scestné argumentovať v súčasnosti tým, čo bolo napísané a aktuálne pred niekoľkými tisícročiami.

Proti výroku milujte sa a množte nemožno nič namietať. Iba že to milovanie musí byť čisté, ušľachtilé a ľudsky dôstojné! Nie plné živočíšnej zmyselnosti a niekedy až zvrhlosti!

Taktiež nemožno nič namietať ani voči ženskej kráse, iba musí byť prezentovaná čistým a ušľachtilým spôsobom, hodným bytosti zvanej človek. Ženská krása sa totiž nikdy nemala stať nástrojom dráždenia zmyslov a tých najnižších pudov tak, ako je tomu dnes. Krása predsa nebola ženám darovaná na to, aby prostredníctvom nej v mužoch vedome a cielene vyvolávali sexuálnu chtivosť.

Vari naozaj možno predpokladať, že by Stvoriteľ daroval žene krásu na to, aby ju vložila do nízkych služieb márnivosti, zmyselnosti a nezdravého vyzdvihovania sexuality?

Nie! Pôvab a krása žien je odleskom nádhery Stvoriteľa a táto krása má v čistom ponímaní schopnosť pozdvihovať a zušľachťovať všetko vo svojom okolí. Má schopnosť viesť tam, odkiaľ krása vzišla a odkiaľ pochádza – hore, k Svetlu a k Výšinám! To je skutočným zmyslom, účelom a poslaním krásy.

Na tému nezdravého a nesprávneho vnímania ženskej krásy Kristus riekol: „Bolo vám povedané – Nescudzoložíš! Ja vám však hovorím, že každý, kto žiadostivo vzhliadne na ženu, už s ňou scudzoložil vo svojom srdci!“

To teda prakticky znamená, že keď vo svojom vnútri prechovávame zvrhlé a nečisté myšlienky, už nimi sa previňujeme voči príkazu Nescudzoložíš, za čo budeme v plnej miere braní na zodpovednosť dokonalými Zákonmi Božími!

Len sa z tohto pohľadu pozrime sa na dnešnú ženskú módu, na filmy, na internet, na časopisy! Sú to obrovské zdroje mravnej nečistoty, s ktorou sa so zištných dôvodov vedome pracuje.

Ale odplata za toto všetko musí byť zničujúca! Úmerne zničujúca k špine, v ktorej žijeme, ktorú každodenne vytvárame a ktorou je zaplavený náš skrytý, vnútorný život. Len sa napríklad pozrime na nedávne záplavy, či iné prírodné katastrofy! Živly tejto zeme sa už búria proti strojcovi a zdroju všetkej špiny – proti pozemskému ľudstvu! Ak to ľudia v tomto zmysle nepochopia a vnútorne i navonok sa nezmenia, budú mocným živelným dianím zo zeme zmetení, ako nepoučiteľní a nenapraviteľní škodcovia.

Mnohí, či už materialisti, alebo aj kresťania si povedia, že všetko, o čom bolo hovorené, sú iba slová nejakého fanatika, pričom oni sa so svojim umierneným postojom počítajú k väčšine, ktorá má predsa vždy pravdu. Veď také obrovské množstvo žien a mužov, ktorí schvaľujú smerovanie súčasnej módy, nevidiac v nej nič zlého, takýto obrovský počet sa jednoducho nemôže mýliť.

Ale opak je pravdou! Pri svojom povrchnom posudzovaní vecí totiž nikdy nebrali do úvahy známe podobenstvo o dvoch cestách. Z nich iba tá úzka, ktorú nachádzajú nemnohí, vedie do života, kým tá široká a pohodlná, po ktorej kráčajú zástupy, vedie do záhuby. Kto dokáže ešte aspoň trochu samostatne uvažovať, nech sa nad tým dobre zamyslí a nech sa prestane klamlivo spoliehať na povrchný argument, že väčšina má vždy pravdu.

Kde sú kazatelia a duchovní pastieri, ktorí sa vážne zaoberajú týmto veľkým problémom všeobecnej nemravnosti? Kde sú kazatelia a duchovní pastieri, ktorí upozorňujú na potrebu zastavenia šíriaceho sa morálneho rozkladu prostredníctvom súčasnej módy?

Niet ich! Z akýchsi nepochopiteľných dôvodov mlčia, ba čo viac, pokojne tolerujú tento mor i vo svojich vlastných chrámoch. Áno, i na túto príležitosť sa už ženy dneška obliekajú ako neviestky a to najmä v teplých letných dňoch.

A hoci kazatelia a duchovní pastieri mlčia, rozhodne nemlčí temnota, ktorá, hoci už svojimi zvrátenými názormi ovládla takmer všetko a všetkých, nevynechá ani jediný deň, aby si ešte viac neupevnila a nerozšírila svoje pozície. Aby nakoniec, ak sa už nenájde celkom nikto, kto by sa jej postavil na odpor, strhla do svojho slizko zmysleného náručia a tým do hmotnej a duchovnej záhuby celý svet. Presne k tomuto bodu všetko smeruje, ak sa nespamätáme!

M.Š. priaznivec stránky : http://ao-institut.cz/